Do stínu tamarišků před svým domem
si used’ starý řezbář Sofroniskos,
leb holou složil do žilnatých rukou
a těžce zasténal, a seděl dlouho,
a nemluvil. – Kdos jiný mluvil k němu
a hlasněj večer teď než v denním shonu,
on znal ten hlas; jej nechtěl ohlušovat
ni v pitce veselé, ve přátel druži,
ni v krbu zátiší, neb on se nedal.
To bylo svědomí, jak před uměním
svým vlastním stál, to nejvyšší byl soudce,
kterého ze všech jedině se děsil.
Jeť netýkavkou duše umělcova
a často hana sebemenší více
jí dotkne se než chvála horující.
I on byl takým, tento soudce vnitřní,
spal v jeho nitru pouze na půl ucha
a probouzel se při nejmenším ruchu,
zvlášť sykotu když zmije podobal se.
Tak bylo dnes. Agorou přešel z rána
a v davu zaslech’ větu zanesenou,
tříšť z hovoru, však jedno znělo hlasně
a příliš určitě, to musil slyšet,
neb ještě nyní v stínech svatvečera
po práci dne to slyšel ve svém nitru:
„Že pokoje si nedá, starý blázen!“
– „Kdo?“ – „Sofroniskos, zas již vystavuje!
Kdo koupí to? Kdo chce to? Ptá se po tom?
A nač to chvějící se řeže dlaní?
Moh’ v klidu přece žít by, dobrý stařík,
má dům svůj v městě a má venku villu,
a žena, ku porodu pomocnice,
ta více vydělá svou suchou rukou,
než on svou žilnatou a těžkou... blázen!
Jeť umění dar bohů. On to neví,
on myslí, že jen stačí stále řezat,
dnes zvěř a lid a zítra věčné bohy,
a nikdo neřekne mu to a nikdo
jej nepoučí. Jdou jen klidně kolem
všech řezeb jeho, rameny jen krčí
a dále jdou. – Jak, tohle má být Niké?
Co na té vítězného? Snad svou ženu
v ní zobrazil! – tať ovšem Niké pravá
a nejlepší, v svět nová pokolení
a umně přivádí... To má být Herkul?
Na nejvýš v zrcadle zřel stařík sebe,
ba řekl bych, že dobrý Sofroniskos
co živ neviděl krásné mužské tělo!“
Ač tuto řeč zanesla peruť větru,
přec dosti pro sluch starcův zbylo z ní
a více pro otravu jeho srdce.
Toť všeho konec. Jeho stará žena
víc vlasti dala rukou obratností
než sám on duchem – umělec a muž!
Ta rána byla dobře namířena
a padla, utkvěla. V sled pravdu mluvil
ten kárný hlas. Moh’ nechati již všeho,
vždyť řeklo se mu to, má v městě dům
a venku villu – starý pošetilec...
a tenké ruce jeho Fenarety
víc zmohou nežli jeho – teď to ví!
Tak seděl zadumán a nevšim’ sobě,
že za ním krásný stanul cizinec:
mlád, tváře vznešené, stál o svou hůl
se opíraje jako ten, kdo čeká,
že bude osloven. Pak nevšim’ si,
když posled, vida stín, se obrátil
a krásného zřel juna vedle státi,
že tento nad patami obou nohou
má po křídle, že byl to Merkur sám.
Stál dlouho za ním. Božským okem bystrým
zřel v jeho nitro, slyšel vzdech i nářek
a pravil náhle hlasem tiché hudby,
jež všecko konejší a v souzvuk ladí:
„Co kvílíš, Sofronisku? Nevděčným
jsi, starče, k bohům. Což jsi zapomenul,
co delfická ti kdysi rozceněná
skal tlama věštila? Z tvých dětí jedno
tvé jméno vnukům pro vždy zachová
a v doby příští přenese, že zdání
mít o tom nemůžeš... Ó, jen se spokoj,
můž’ lháti bůh? Ó, jistě, nemůže!
On ve svých věštbách nemýlil se posud.
On věštil dobře, jedním z tvojích dětí
že nesmrtelnost bude tvá, – což myslíš,
že musí Niké to být, nebo Herkul,
či které jiné děcko dlaně tvojí?
Ó, pošetilče, vstaň a odpros věčné
a nereptej víc!“ Toto děl a zmizel.
Vstal stařec, z jizby domu jemu v sluch
se nesl ruch a pokřik. – Co se stalo?
S rtem chvějícím se oznamuje služka:
„Tvá paní Fenareta – právě nyní...“
– Co? – „Slehnula a šťastně při svém věku“...
a v jizbu vběh’ a děcko chytil v náruč,
v něm vzplálo světlo, v radosti své ani
tu malou nezřel lebku šišatou
a plnou hrbolů...