HERODIAS.

Jaroslav Vrchlický

HERODIAS.
Smědými cinká lýtky bronzový kruh, v prach závoj splývá řídký, teď chycen v řasné svitky rozvlní vzduch. Postava celá třtina v bouři se chví, teď klesá, ruce vzpíná, hned žhoucí tvář, hned siná, skok, sílasílá lví. Lká loutna, cymbál výská, až duní síň, pták splašen ze křoviska, jak pýří vichrem tryská v rej otrokyň! Spirálou v kruh se točí, stane mžik jen, však příval jisker zočí, do tisíc srdcí skočí, vzňat ve plamen! 62 V svém schoulen křesle zlatém král v dumy pad’, nad rozhaleným šatem prs hnědý stihal chvatem, v dlaň bradu klad’. Teď vzpřímila se třtina, ruch sálem chví, co ručka její líná déšť růží hází z klína v svém vítězství. V tom mezi dveřmi síně kat rudý stál, skrz černé otrokyně ku tanečnici líně popošel dál. Na zlaté míse hlavu kosmatou nes’, ji ukazoval davu, jak sťal ji v krve splavu... Vstal Herodes. Vjel hrubou rukou s pychem do černých kštic... Ruch žasu letěl tichem... Však ona s hlasným smíchem: „Nechci ji víc!“ 63