PÍSEŇ KATOVA.

PÍSEŇ KATOVA.
Ba s drsným jsem se citem dnes na lože své klad’, neb sťal jsem bratra svého a měl jsem ho tak rád; já musil tít, já musil – neb k čemu bych byl kat? Daleko stranou města se popravčí tmí chlum, a za ním na pár kroků můj pustý stojí dům, má okna zalepená a celá stavba – rum. A každý odplivne si, neb udělá si kříž, když cesta jej kol vede, spíš zajde si než blíž, však nesejme z nich žádný s mé duše hroznou tíž. 68 Já ženu měl, těm lidem zlé léky vařila, prý dětských víc než tisíc životů zmařila já sťal ji... proč tvář v rakvi jí divně zářila? Teď leta tady žiju tak světu cizí, sám, na oběti své všecky si večer vzpomínám, když klesnu v tvrdé lože, jen hořkost v duši mám. Ó, buďte bez starosti, vy lidé! – jedenkrát vím, oběti mé všecky že budou hrob mi stlát, však vím, že v sny mi bude sbor andělů všech hrát! 69