PÍSEŇ KATOVA.
Ba s drsným jsem se citem
dnes na lože své klad’,
neb sťal jsem bratra svého
a měl jsem ho tak rád;
já musil tít, já musil –
neb k čemu bych byl kat?
Daleko stranou města
se popravčí tmí chlum,
a za ním na pár kroků
můj pustý stojí dům,
má okna zalepená
a celá stavba – rum.
A každý odplivne si,
neb udělá si kříž,
když cesta jej kol vede,
spíš zajde si než blíž,
však nesejme z nich žádný
s mé duše hroznou tíž.
68
Já ženu měl, těm lidem
zlé léky vařila,
prý dětských víc než tisíc
životů zmařila
já sťal ji... proč tvář v rakvi
jí divně zářila?
Teď leta tady žiju
tak světu cizí, sám,
na oběti své všecky
si večer vzpomínám,
když klesnu v tvrdé lože,
jen hořkost v duši mám.
Ó, buďte bez starosti,
vy lidé! – jedenkrát
vím, oběti mé všecky
že budou hrob mi stlát,
však vím, že v sny mi bude
sbor andělů všech hrát!
69