PÝCHA.

PÝCHA.
Satan sražen s hvězdných sfér, pod Michala kopím úpěl; Anděl pravil: „Prach teď žer! Meč můj o tvé krzno ztupěl!“ – „Dobrá! Budu žráti prach!“ pravil Satan pokořený, „nikdy však v tvůj hvězdný nach nevnikne můj vzdor a steny!“ – „Dočkáme se!“ Anděl řek’, odlét’ k trůnu nebeskému. Minul čas a přelét’ věk, a Bůh pravil k duchů sněmu: – „Ze všech končin prostoru, nářky, prosby, vzdechy slyším, jak se nesou nahoru z bláta země k hvězdným výším. [7] Satan jen, můj dávný sok, ač to věky, posud mlčí, Michaeli, sleť mu v bok, čím svou zkojil zlobu vlčí? Věky leží, hryže prach pod hor tíží navršenou, arciďábel, starý vrah, Adama jenž svedl ženou. K němu sleť a dej mi zvěst, jaký důvod jeho vzdoru, v mlčení že králem jest, nad sebou nechť cítí horu? Čím své hanby nese tíž, v století noc věčně tichou?““tichou?“ Anděl slét’, zřel, v hvězdnou říš vrátil se, jen šeptnul: „Pýchou!“ 8