ŠPANĚLSKÁ LEGENDA.

ŠPANĚLSKÁ LEGENDA.
V klášteře svatého Kříže každodenně v chvíli trhu děvčátko se objevilo. v chudém, ale čistém šatu, Matky božíBoží před oltářem pokleklo, pod svatý obraz položilo jako oběť veliké dva listy zelí, zbožně pak se pomodlilo. Klášterní je zřeli bratři, děcko jednou zastavili. Otázal se otec převor: Milé dítě, co to děláš, veliké dva zelné listy pod svatý že kladeš obraz? Zelí, zelí... nesluší se v oběť dávat Matce Boží, sprosté zelí jest – Nu, růže, lilie neb květy slezu kdybys aspoň mělo, dítě, ale zelí – nech to příště. 138 Na ta slova milé dítě neleklo se ani chvilku, ani mžik se nezaleklo upírajíc na převora veliké své krásné oči. „Co mám dáti, když jsem chudá? Kde bych měla vzíti růže? Zelinářskou máme pouze doma zahradu, já zelí na trh nosím ku prodejiprodeji, a tak mohu uloupnouti tu a tam list zelí – nemám ani růží ani fijal. Co mám, dám však mileráda, z upřímného dávám srdce.“ Převor dojat odpovědí, pohladil po tváři děcko, v klášter vzal je, brzy bratři číst a psát je naučili, zpívat pěkně litanie, říkat krásně modlitbičky k cti a slávě Matce Boží. Ale záhy otec převor zpozoroval, ba i bratři všimli si, že děvče milé každičkým dnem více chřadne, smutnější se stává, tišší, zamlklejší. Pravil opat: 139 „V hojnosti máš všeho, dítě, též se učíš velmi pilně, umíš pěkně modliti se, pěkně zpívat Matce Boží, ze zahrady naší můžeš denně nosit čerstvé růže – a jsi stále zamyšlena, smutnější se stáváš denně, pověz, dítě, co tě trápí?“ „Trápí, otče,“ řekla dívka, při čemž slzy se jí leskly v čistých, ale smutných očích, „trápí mne, že od té doby, co víc nenosím pod oltář Matky Boží jako dříve zelí listy v prostou oběť, Svatá Panna ani jednou víc se na mne neusměje, jak to jindy dělávala.“ – 140