V klášteře svatého Kříže
každodenně v chvíli trhu
děvčátko se objevilo.
v chudém, ale čistém šatu,
Matky Boží před oltářem
pokleklo, pod svatý obraz
položilo jako oběť
veliké dva listy zelí,
zbožně pak se pomodlilo.
Klášterní je zřeli bratři,
děcko jednou zastavili.
Otázal se otec převor:
Milé dítě, co to děláš,
veliké dva zelné listy
pod svatý že kladeš obraz?
Zelí, zelí... nesluší se
v oběť dávat Matce Boží,
sprosté zelí jest – Nu, růže,
lilie neb květy slezu
kdybys aspoň mělo, dítě,
ale zelí – nech to příště.
Na ta slova milé dítě
neleklo se ani chvilku,
ani mžik se nezaleklo
upírajíc na převora
veliké své krásné oči.
„Co mám dáti, když jsem chudá?
Kde bych měla vzíti růže?
Zelinářskou máme pouze
doma zahradu, já zelí
na trh nosím ku prodeji,
a tak mohu uloupnouti
tu a tam list zelí – nemám
ani růží ani fijal.
Co mám, dám však mileráda,
z upřímného dávám srdce.“
Převor dojat odpovědí,
pohladil po tváři děcko,
v klášter vzal je, brzy bratři
číst a psát je naučili,
zpívat pěkně litanie,
říkat krásně modlitbičky
k cti a slávě Matce Boží.
Ale záhy otec převor
zpozoroval, ba i bratři
všimli si, že děvče milé
každičkým dnem více chřadne,
smutnější se stává, tišší,
zamlklejší. Pravil opat:
„V hojnosti máš všeho, dítě,
též se učíš velmi pilně,
umíš pěkně modliti se,
pěkně zpívat Matce Boží,
ze zahrady naší můžeš
denně nosit čerstvé růže –
a jsi stále zamyšlena,
smutnější se stáváš denně,
pověz, dítě, co tě trápí?“
„Trápí, otče,“ řekla dívka,
při čemž slzy se jí leskly
v čistých, ale smutných očích,
„trápí mne, že od té doby,
co víc nenosím pod oltář
Matky Boží jako dříve
zelí listy v prostou oběť,
Svatá Panna ani jednou
víc se na mne neusměje,
jak to jindy dělávala.“ –