Slunko hotoví se k svítání,
Na svaté se hoře sezvání.
Konají tam lidé svatou pouť,
By se Bůh dal k jejich prosbám hnouť.
Maria se také pozdvíhá,
Na tu svatou horu postíhá,
Se synem jde na tu svatou výš,
Neskonalou ale čije tíž,
Jakby nesla nebe se zemí
A svět celý s tvory se všemi.
To se vůkol sebe ohlídá,
A dceř starostovu uvídá.
I dí hned jí v libém hovoru:
Nechceš nésť mi syna na horu?
Dcera starostova odvětí:
Jak ho na horu mám vnášeti?
Jestli vám to k vůli učiním,
Rukávce si svoje pošpiním.
Počne na mne matka hubovať,
Musela je draho kupovať.
Tož Máť sama nese Syna výš,
Překonává ji však znova tíž,
Jakby nesla nebe se zemí,
A svět celý s tvory se všemi.
Tu se opět vůkol rozvídá,
Dceru žebrákovu uhlídá.
I jí ptá se v libém hovoru:
Poneseš mně Syna nahoru?
Dcera žebrákova odvětí:
Smímliž na horu ho vznášeti?
Nesla bych jej ráda velice,
Ale jsem já velká hříšnice.
Sotva zjevila tu pokoru,
Již i nesla syna na horu.
Po těžkém pak octla úkolu
Na samém se hory vrcholu.
Tu se ptá Máť na tom temenu:
Jakou dáš jim Pane odměnu?
Starostovně málo dětí dám,
Leč jí hojně statku požehnám;
Na onom však světě v odplatu
Bude míti věčnou zátratu,
Bude bloudiť v pekle neblaze
A šat v mukách chovať v ostraze.
Chudé děvě pak dám v náhradu
Mnoho dětí, málo pokladů,
Pak jí věčnou spásu udělím,
K anjelům ji v nebi přivtělím.