V miloklidné při svatyni kobě
ve svatební obleči a zdobě
Maria v div krásy rozvilá
úpěnlivě modlila se k Pánu:
„Nedej, panenství bych pozbyla!“
Vešli kněží a z nich jeden pravil:
„Záhodno, by radostně se slavil
manželský tvůj sňatek dnešní den,
neb ti ženich z domu Davidova,
zbožný tesař Josef, nalezen.
Z těch, kdož snoubili tě v horké touze,
šlechetnému Josefovi pouze
vzkvetla bíle suchá ratolest;
mimo to jsme holubičku sněžnou
viděli mu na hlavu se snést.
Za muže jej pojmeš z vůle Boží
a Pán péči o tebe naň vloží,
abys nestrádala ochrany;
nebo nemáš otce ani matky,
sirotek jsi útlý, bezbranný.“
Panna vzdychla, od modlitby vstala,
s kněžími se do svatyně brala
hledíc příští kormutnému vstříc;
šla tam jako na smrt odsouzena,
ale pevně v Pána doufajíc.
Ó, jak zdivili se svatebníci
i lid mnohý v chrámě meškající,
když se nevěsta tam zjevila!
Nad libanský okotěšný cedr
byla půvabná a spanilá.
Nejvyšší kněz posvátnými slovy
za choť usnoubil ji Josefovi,
nejprostšímu z nápadníků všech;
ona skromně uznala jej chotěm,
utlumujíc bolestivý vzdech.
Když pak při veselí na Sionu,
uniknuvše svatebčanů shonu,
v tichou síňku spolu vstoupili,
rozhodně choť promluvila k choti,
upírajíc naň hled unylý:
„Byls mi před světem dán za manžela,
srdce mé však zaujímá zcela
a mým chotěm od dětství jest Pán;
ty mnou pouze jako něžný bratr
můžeš býti ctěn a milován.“
Překvapen a téměř v jednom dechu
Josef Marii řek’ pro potěchu:
„Díky, Maria, měj za tu zvěst!
Moje panictví též Hospodinu
od chlapectví zaslíbeno jest.“
A co s Marie rmut těžký spadal,
cudný Josef, jenž se stěží nadál,
jaká shoda jej k ní přivije,
vroucně vzjásal: „Ochráncem tvým budu,
moje krásná rajská lilie.“