NOČNÍ BDĚNÍ.

NOČNÍ BDĚNÍ.
Harun al Rašid jedenkrát, ať co chtěl dělal, nemoh’ spát. Již stokrát na loži se hnul a podušku si posunul. Pak velbloudí houň srovnal zas a párkrát rozsvítil a zhas, Nana jediný bod upřel hled, by spánek na svá víčka sved. Leč marno, sen vždy prchnul pryč, svých Harun myšlenek byl míč. Svůj celý dlouhý život zřel, v něm radost počítal i žel. Svých dobrých skutků viděl dav, jak zástup žehnal mu sta hlav. 116 Jen něco málo viděl zlých a veliké měl hoře z nich. Pak v doby přešel, kdy byl mlád, na ženy myslil, jež měl rád. Těch bylo – máků na poli, až div zrak z toho nebolí. Harun se usmál nad tím sám a zase patřil v bezdno tmám. Však neusnul a při tom zas tak mnohý v duchu viděl kvas. Zřel pitky druhů, moudrých sněm, vždy nejmoudřejší býval v něm. A převalil se, hlavu skryl, o nynějším svém věku snil. Teď sladěno vše v jeden tok... (Na druhý Harun leh’ si bok.) Teď jeho život plný štěp, všem vláhu dává a všem chléb. Teď po bojích a sporech všech... (Na druhou stranu Harun leh’.) 117 Teď sto let žil by takto rád, jen kdyby dneska mohl spát. Svit zory v posledu když vzplál, derviše kalif zavolal. Vše, jak to bylo, vyprávěl a proč že nespal, vědět chtěl. Lékařem derviš spolu byl a k Harunu tak hovořil: „Věř, synu, Allah tě má rád, tím chtěl ti věčnost ukázat. Ta horší než tvé bdění jest, bez oken dům, poušť bez všech cest. Čím starší budeš, častěji tě zasype tou závějí, Ježjež zde jest bděním, spánkem tam, však zory nezkrátí ji plam. Ve míru sladké závrati lze Smrtí jen ji přespati. Noc jednu bděním předržíš, ne prázdno věčnosti a tíž, 118 Vímvím, sto let chtěl bys žíti rád, ba nechtěl ani umírat. A proto, snem dnes, jejž jsi měl, ti Allah okno otevřel do věčnosti, bys v hrobu chlad odešel k otcům znaven, rád!“ Na prsou zkřížil kalif dlaň, a v chmurách schýlil šedou skráň, dukátů sto derviši dal, „Jest velký Allah!“ zašeptal. 119