STARÁ PÍSEŇ.

STARÁ PÍSEŇ. Lyrický román k cyklu Al. Kalvody.
PROLOG. PROLOG.
Vy řeknete: „To případ všední, jenž přihodil se stokrát již, než schýlila se ku poledni lidského žití šumná číš. To prodělává skoro každý; kdos lehce to jen s beder střás, co nad propastí sebevraždy se jiný chvěl a jiný zhas!“ A máte pravdu. Láska světem jak velký chodí rozsévač, kam šlápne, vše se třpytí květem, kdo za to, za vším že jde pláč? 80 To zrno padne v tvrdou půdu a jiné zrovna do trní a většina jich v bídě, trudu a všedních bojích zakrní. Tak splítá se ten román lásky, než román žití začíná, bláh, komu hravě bez otázky vzplá jedna obou hodina! Co básník můž? Jen politovat, kde nevyzrál květ v ovoce, na čtenáři jest meditovat nad vlastním losem hluboce. Kdo prožil to, ten víc to cítí; po dlouhých letech jedenkrát lze, když vše ztichlo vlnobití, líp po listu list probírat. I.
On. On.
Byl štíhlý junák rodných z hor, tvář úsměv jen a rety zpěv, plál čilou odvahou mu zor a bystře v žilách hřměla krev. 81 Sta snů se v duši vzbouzelo, jež cítila vzrůst křídel dvou, ba sám genius na čelo jej políbil v noc osudnou. Když zrodil se, syn chudiny, on u kolébky jeho stál, vtkal v sen mu čarné vidiny, vzlet po tom, co zvem ideál. On sterou zkazkou z báby úst jej krmil, matky písněmi, a junák cítil křídla růst a v svět se díval růžemi. Ni chaty rodné stesk a trud mu nepokořil ducha vzlet, jak horský křišťál nedotknut snil krásy květ, jímž hleděl v svět. Jak přišlo to, sám nevěděl, však ucítil žár nadšení, vzplál touhou tvořit, vzletět chtěl na vábné luhy umění. Ze zdrojů jeho rád by pil... Ó vítal prvních bojů den, tu cítil, že jen plně žil, když vtělovat moh vlastní sen. 82 Ó první vzmachu nadšený! Ó neurčito perspektiv! Svět celý mlhou zastřenýzastřený, a přec tak svítil vábný dřív! Což měl jen peruť Ikara? Či vlastním sněním záhy zmdlel? Vlastního patřil do jara, chtěl trhat plodplod, a přec se chvěl. I cítil, život všední shon, jej uměním chtěl plně žít, i cítil, že mu schází tón – Ó vyslovit se! Vyslovit! II.
Ona. Ona.
Nevědouc o něm v údolí svůj sladký snila sen. Nic nerve ji, nic nebolí, jí stejný každý den. Neb každý stejně nese jas, jímž plna duše v kraj, a každý pln je divných krás, že celý svět jak báj. 83 Tak prostá byla, dětinná a bez všech nároků jak prostá luční květina, jež shlíží k potoku. A teprv celá zdivená zří v jeho zrcadla, jak rosy krůpěj zperlená jí v kalich upadla. Jen kvítí měla, písně své, jí cizí trud i sten, však měla, co se mládí zvezve, a snila jeho sen. III.
První setkání. První setkání.
Máj zlatý leskem střel jej lákal v rodnou ves, zas rád by v horách zřel, co půvabů tam snes; chtěl bystřiny zřít spád, chtěl vidět kvésti hloh. Svůj tlumok svázal rád a skočil jako hoch. 84 Co byla města tíž, vše spadlo s beder v ráz, byl blankyt velká číš!... ó jak se po ní třás! Chtěl píti rozkoš z ní, ples mládí v klíně skal, za vším, co mládí sní, on dnes vše touhy vzpjal. Se srnou o závod, již splašil jeho krok, s tisícem ptačích not, jichž nad ním perlil tok, přes balvany a klest on spěl jak před lety, svět celý plát a kvést zřel zrakem poety. Kde sedmikrás pln svah,svah studánku tajil v stín, kde hořel šípek v nach jí patře do hlubin, zřel náhle – seděla tam sama – sama květ... on zřel v ní anděla, jak vínek v snění plet. Tak vídal, zrovna tak ji sněním dětství plát, kdes v dálce s písní pták se tratil... musil stát... 85 že ptáku naslouchánaslouchá, on myslil, v pravdě jen tak Psyche bezrouchá v Amorův zřela sen. Co nevěděl – ví teď. Ta v žití bouř a shon dát mohla odpověď, ta byla onen tón, do svého souzvuku jejž hledal dlouho tak, i vzal ji za ruku, zřel dlouho v její zrak. IV.
Tíha poledne. Tíha poledne.
Nevěděli, nevěděli, co si říci jen, celý svět kol zapomněli, vždyť vše jako sen. Nevěděli, nevěděli, když on jal se ptát: „Máš mne ráda? Život celý chci tě míti rád!“ 86 Nevěděli, nevěděli, jak ten slunce žeh srdce kout jim zlatil ztmělý, na duše jim leh. Nevěděli, co pták zpívá v šípku růží kdes, ani to, čím vlna zpívá, ni čím rákos hles. Cítili jen slunce střely, mdlobu, v níž se mře....mře... Nevěděli, nevěděli, co jim v žilách vře. V.
Vyplnění. Vyplnění.
V mateřskou náruč les vlídně je přijal, ustlal jim hebký vřes v směsici fijal; lonský vřes zahnědlý, hebký a měkký, zkad v dálce zahledli zářný pás řeky, kde si tak usedli z blízka pod lip sklepení nízká. 87 Zlaté sny! Sladké sny! Vy můžete jen zpátky lidstvu do vesny zvrátit žití v sen. Políbil ji poprvé, zrudlo líčko do krve, po druhé ji políbil, zbožný tak a tichý byl, políbil ji po třetí, leželi si v objetí, snili, snili, neschýlili ni hlavičku poupěti. Z dálky hrom tu zahučel, chlad se dotkl jejich čel, v dvou těl spjatých žeh a dech hrom ten leh fanfára jak jásotná drtíc pouta mrákotná jásající do vesny! Do vesny! ................................. 88 VI.
Návrat. Návrat.
................................ Když z lesa vyšli ven, zhasínal v dýmu den, se v chumlech mračen tměl, ve starých stromech hřměl zlý orkán, v těch mračnech unášel zlaté sny, zlaté sny! VII.
Její sny. Její sny.
Jak mou duši jal silou lásky své! Jak mou bytost spjal v pevné objetí! Kterak, se mu vzdát, bylo lehkým snem, větší láskou vzplát, malou obětí! 89 Jako mladý bůh byl on přede mnou, zdrtil mne, až duch blahem v hrdle váz. Jako beránek, jenž na jatky jde, v plen mu dán můj vděk s vínkem sedmikrás. Jak mou duši jal silou lásky své, musím za ním dál, neptám se, co ples. V jeho objetí včera, zítra, dnes....dnes... lehčej neletí skřivan do nebes! Jeho myšlenky. Jeho myšlenky.
Zasadím tě v žití své jako drahokam, přes vše, co mne tísní, rve, zářit budeš tam; 90 Zlatemzlatem citu svého třpyt zářný ovinu, by zrak ztlumen mohl zřít v jeho hlubinu. Stezku k hnízdu vyšlapu skalou k olšoví, bys nepadla do drápů dravci supovi. Svými sny ji vyzlatím, usneš sladce v nich, celý život utratím, bys šla po růžích. VIII.
Rozhodnutí. (Její list.)
„Můj příteli, miláčku duše mé! jím byls a jsi a budeš po vždycky, nechť třeba tento list můj ukrutný nás rozloučí zde pro píď života; však musí tak být, – neodsuzuj mne, čti klidně, uvaž vše a posoudíš, že opravdová k tobě láska jen mé péro vede s rozhodnutím mým. 91 Věř, lehýnce jsem nedospěla též k závěru tomu, dlouhé dni a noci jsem v slzách, v zoufalství se svíjela. Již přešla bouř, jak ocel chladná jsem ti píšíc tyto řádky poslední. Ty vzpomeneš sisi, jednou v červenci na jedné z našich toulek horami nad vodopádem jak jsme stanuli, a oba zřeli v pevném objetí, jak v prach se drtí vodstva šumná zeď. Víc tiskna k hrudi mne tys zašeptal: „Tak spolu dolů!“ – to by byla smrt! Že tenkrát slovo skutkem nebylo! Však pokračujme... Měsíc později na vřesu seděli jsme kvetoucím, tys prsty vlasy moje propouštěl a já se ptala, jak to bude dál, kde zimu ztrávíš... nechtěls mluviti, jen políbils mne, za krátký však čas jsi o rozchodu začal mluvit sám. Pak o pracích jsi mluvil, v hlavním městě jež na tě čekají... o díle svém, na kterém visí celá budoucnost jak má i tvoje... Já se zachvěla, však mlčela... tě dobře nechápala, proč neměla bych s tebou do města, tvé sdílet starosti a obavy, krok za krokem tvou dráhu sledovat, tvé sny a slavné jejich splnění, 92 proč neviděti tvoje dílo dřív než tupý cizích dav a lhostejný? A když jsem při loučení naposled tě o to prosila, bych směla s tebou, tys tvrdým stal se... z této stránky dřív jsem neznala tě, krátce odmítls. „Buď vítěz v dílnu svou tě uvedu, neb více neuzříš mne; v bídy kal a malicherné všední zápasy svou lásku nestrhnu a nesšlapu, mne máš-li ráda – pak mne pochopíš!“ A odejels a nepovážil jsi, čím ženě taková je vzdálenost, co snů, a každý zlý a mučivý, ji otravuje z rána, na večer a dlouhé noci... její podušky co vpijí slzí... Ale dosti o tom. Tvé listy byly stále vzácnějšívzácnější, až zmlkly zcela... Náhle na jaře zvěst dolétla až do hor z města k nám o velké v hlavním městě výstavě, k níž všecky hotové již přípravy, tvé jméno mezi umělci jsem četla. Mně nedalo to, večer odjela jsem z našich hor a přímo do Prahy. Na tebe snadné bylo vyptání i dílnu tvou – já přišla v pravý čas, 93 kdy pro užší kruh přátel v dílně své jsi vystavoval zatím práci svou, než očím davu dáš ji na pospas. Já stála v průjezdu a viděla, co krásných dam a v jakých úborech přichází k tobě... nejtěžší tu boj vzplál v duši mé... Mám jíti nahoru? Však zvítězila pýcha. Ne a ne! Kam vítězně mne uvésti chtěl paní, tam vetřelkyní já se nevplížím. Již odcházet jsem chtěla. Šatů ruch a kroků šust byl slyšán na schodech, to dolů spěla celá společnost ve hlasném hovoru... ty v středu jich. „Jak krásný obraz! – Krásné! Famosní!“ – „Jen, milostivá, vaší zásluhou,“ tys odvětil a dvorně políbil jsi ruku jedné lvici salonů a všichni s hlasným Sláva! svědčili. Ve stínu stála jsem – leč když jste zašli, já tryskem schody přelétla a v dílnu jsem vrazila... tam sluha nějaký odklízel v chvatu zbytky cigaret a prázdné láhve... za zpozděnou snad mne jednu považoval z oněch dam, mne pozdravil a dál si nepovšim! Před obrazem, před velkým dílem tvým, jsem stála bez dechu, krev bušila mi v spáncích, srdce chtělo rozbíti svor ňader úzký, slzy lítosti a bolu polykala ústa má, 94 však s pýchou musila jsem přiznati: Tys umělec a velký umělec a velký tvůrce....tvůrce... Musím ustati, ty pochopíš, proč píšu ti ten list. Ne proto snad, tak nejsem malicherná, že ona žena, které políbils na schodech ruku, které děkovals, střed byla díla tvého zářící. Já cítila, ty musíš volný být v své další práci, ve svém umění, jež volnost chce – to bez trpkosti dím, ty všecky boje mám již za sebou, má láska k tobě čistá zůstala, však nesmíš uzřít mne víc... S bohem buď a zapomeň, jak tys mne míval rád. To poslední mé slovo... Budiž zdráv!“ IX.
Finale. Finale.
Tak myšleno to nebylo... Zlá kletba to losu mého –, zmar jen sít, leč k čemu žalovat? Zlá byla setba, plod lepší nemoh být... 95 Já chtěl snad víc, než mohlas uhádnouti, ví Bůh, já chtěl jsem pouze s tebou žít, však dřív jsem musel zakotven být v pouti a právo, zváti svou tě, mít. Tys byla cíl – ty druhé stupně žebře, po kterých k hvězdě chtěl jsem dostoupit... Cíl zmizel mi... a lezec v pláči žebře o smilování... o soucit... * List po listu se z pošty vrací, „Neznámá adresátka“... Můj duch se s výše kácí, ta odpověď je krátká. Den po dni nese úspěch nový, o všech ti píšu denně, zpět s týmiž zas list přijde slovy obratem neprodleně. Nuž msti se mi... máš právo k tomu, já v nové velké práci se pohřbím... Ale v patách tomu slovu můj duch se s výše kácí. * 96 Teď bys tu mohla sedět – paní. mých snů a visí,...visí... kde dřevěný se panák sklání nad veteše směs cizí. Já královnou tě vídal v snění... tys nechtěla tak sama, – teď pohozené štětce v tlení... to moje smutné drama. * Mé jméno světem letí a ptá se: kde jsi? Zřím tebe v spleti snětí jda mezi lesy. Však marně pravidelně můj každý list se vrací... hvozd šumí necitelně, kol pějí ptáci... Snad propadáš již smrti... ó ticho stále... Přes vše, co duše drtí, jde život dále.