ANEŽKA Z MONTLUÇONU.

ANEŽKA Z MONTLUÇONU.
Neprotkává v prvním jase sličná Zora noční chmuru, paní Agnes usmívá se na Bertranda z Ventadouru, jakby chtěla jemu říci: „Hochu, s duší milující, hlavu, srdce pěkně vzhůru!“ Ale hoch byl nezkušený, patnácti let ve rozpuku, jenž se třás’, když krásné ženy políbit směl bílou ruku,ruku. Často, ráda jako v snění dávala ji k políbení, vlídně tišíc jeho muku. Čítávalo s paní páže, někdy dosti roztržitě; oblé nad ním plné páže v lilijném se mihlo kmitě. Těžko čísti cizí zkazky, když hruď plna vlastní lásky! Pohladila ho – byl dítě. 123 Častěji hoch přepadával sličnou paní v zamyšlení, nezdolal svých citů nával, klekl k ruky políbení, ale paní s dumnou skrání jak by nezřela jej ani, nechala jej, vzdána snění. Polibků vždy více bylo, až jich byla prška hustá, tu se hochu rozjasnilo: Což tak, políbit ji v ústa! Vskutku, zdálo se, že spala... Ze snů jen se pousmála... Požitkem jen žízeň vzrůstá. „Což však, se mnou-li jen hraje?“ Dělděl, „žár v srdci neudusím!“ „Spala vskutku? – Jaké taje! Ví-li o tom? – Však to zkusím!“ V parném dnu se stulil v stínu do besídky, do jasmínu: „Teď já opět spáti zkusím!“ Tiše přišla krůčkem laně, nad ním tiše sklonila se snesla obě bílé dlaně pohrávajíc v jeho vlase, potom jako vánku dechem dotkla se rtů jeho spěchem, a již chtěla prchnout zase. 124 Hoch ji sevřel pevnou paží, přitáh’ blíž ten nektar rtíků. „Neboj se, Bůh lásce stráží!“ – „Ty jsi nespal, ničemníku? To jest podlé. – To zví hrabě!“ – Ale bránila se chabě, než mu v náruč padla v mžiku. „Proč jsi rval ten závoj tenký mezi pravdou, mezi sněním? Vhroužen lásky do myšlenky, nebyl syt mým políbením?“ – Líbaje hoch praví: „Paní, já nad tisíc snů a zdání jednu skutečnost výš cením!“ 125