ANEŽKA Z MONTLUÇONU.
Neprotkává v prvním jase
sličná Zora noční chmuru,
paní Agnes usmívá se
na Bertranda z Ventadouru,
jakby chtěla jemu říci:
„Hochu, s duší milující,
hlavu, srdce pěkně vzhůru!“
Ale hoch byl nezkušený,
patnácti let ve rozpuku,
jenž se třás’, když krásné ženy
políbit směl bílou ruku,ruku.
Často, ráda jako v snění
dávala ji k políbení,
vlídně tišíc jeho muku.
Čítávalo s paní páže,
někdy dosti roztržitě;
oblé nad ním plné páže
v lilijném se mihlo kmitě.
Těžko čísti cizí zkazky,
když hruď plna vlastní lásky!
Pohladila ho – byl dítě.
123
Častěji hoch přepadával
sličnou paní v zamyšlení,
nezdolal svých citů nával,
klekl k ruky políbení,
ale paní s dumnou skrání
jak by nezřela jej ani,
nechala jej, vzdána snění.
Polibků vždy více bylo,
až jich byla prška hustá,
tu se hochu rozjasnilo:
Což tak, políbit ji v ústa!
Vskutku, zdálo se, že spala...
Ze snů jen se pousmála...
Požitkem jen žízeň vzrůstá.
„Což však, se mnou-li jen hraje?“
Dělděl, „žár v srdci neudusím!“
„Spala vskutku? – Jaké taje!
Ví-li o tom? – Však to zkusím!“
V parném dnu se stulil v stínu
do besídky, do jasmínu:
„Teď já opět spáti zkusím!“
Tiše přišla krůčkem laně,
nad ním tiše sklonila se
snesla obě bílé dlaně
pohrávajíc v jeho vlase,
potom jako vánku dechem
dotkla se rtů jeho spěchem,
a již chtěla prchnout zase.
124
Hoch ji sevřel pevnou paží,
přitáh’ blíž ten nektar rtíků.
„Neboj se, Bůh lásce stráží!“
– „Ty jsi nespal, ničemníku?
To jest podlé. – To zví hrabě!“ –
Ale bránila se chabě,
než mu v náruč padla v mžiku.
„Proč jsi rval ten závoj tenký
mezi pravdou, mezi sněním?
Vhroužen lásky do myšlenky,
nebyl syt mým políbením?“ –
Líbaje hoch praví: „Paní,
já nad tisíc snů a zdání
jednu skutečnost výš cením!“
125