ATLAS.

ATLAS.
Tak, Otče světla, mne postavil Jsi dvojí na rozhraní svých světů: vzduchu a moře, moře a ohně, bych na svých bedrách držel čtvrtý živel, tvou zemi, tu starou matku lidských pokolení, tu věčnou chůvu tvorstva odvěkého, jež rodí se a visí na živých jejích prsech, zkad život ssaje, jenž nesmrtelný, věčný! – A já mám vše to držet: a já mám vše to nésti: ty bludy, žaly, hoře, jež lidstvo věčně snáší? 49 Ty malé jejich plesy, ty velké jejich trudy, všecko? Co spánky přejde za tichých jim nocí. co srdce zdvihá k odboji i tluku, co dráždí nervy, jich otců popely, kolébky matek, co hlídá, a zdar všech příštích pokolení, nesmrtelnost i krásný, slavný úděl, jejž oni nesou, každý Prometheus a každý Vykupitel příštích rodů. Proč já? Já pouze od let do let věky všemi? Kdo, Otče, vystřídá mne v práci mojí? Kdo vzpomene si, co tu nésti musím? Svět na bedrách! Ne, celé světy, Otče, tvé světy, které z bezdna vylákal Jsi své obraznosti vzletem, silou, chtěním, svým duchem, aby žily a milovaly se a rostly, kvetly, než zpět se schýlí v zmar, před kterým ni ty jich neuchráníš, Ty, Otče světla! Tak stál jsem tady věky, na bedrách nesl zemi a cítil všecky její bolesti 50 a její porody a umírání, a její záchvěvy a tvůrčí radost, a její utrpení, její touhy, a k světlu vzmach a pád – a celý Osud. A boly její, boly jejích dětí, ty vše jsem nesl, ale nenes pouze, leč prožil spolu s Ní! A tak mám trochu práva myslit s matkou, již nesu na svých bedrech, tak cítím, vím, znám všecko, co na Ní děje se... A nesu tiše... věky... Jen jednou přišel Kdosi, byl mohutný a velký jako gigant, já nesahal mu k bokům. On Herkul nazýval se, jen nahnul se a moje koule těžká všech světa dílů se na okamžik svezla s mojich beder, já cítil, kterak přestala mne tížit, já volným cítil se po věcích poprv; jak ze školy žák prchá, já jsem prchnul a cítil nebes vzduch i prostor, kosmos, dech trpce zahořklý té mořské sláně. Co věky nesl jsem, teď nesl jiný, a já byl atom v tom, jak pampeliška, ať zlatý květ, ať lucerničky pýří. 51 Však brzy, příliš brzy, dle úmluvy hvizd Herkul z dálky na mne, a já se musil vrátit v své jho a nésti své břímě dál... A nesu tiše... věky... Pak po jich dlouhém běhu, jenž stíny spěl a Nocí a mhou a mrákotami, kdos druhý přišel: – Bledý a vysílený, v potu tvář a v krvi a nesl břevno kříže na rameni na místě pádna kyje Herkulova. Sám přišel ke mnemně bos a pravil smutný, vážný: „Já – ani o tom nevíš – jsem tvoje břímě převzal, milý bratře, jsi volný zas! – Jdi, dýchej, pij světlo, vzduch, jimž Lidstvo říká Volnost a Svoboda! – Já za tebe tu stojím a vydržím svět nésti.“ A nes jej dlouho... Svět celý, svět těžký, svět zásluh a svět viny, svět Demona a Boha! 52 Já zatím těkal prostorem a šílil, zpit světlem, krásou, láskou, dobrem, kosmem, Sám s sebou! Však po věcích mne opět kyn vyšší vůle volal, a já se musil vrátit v jho zpátky, s beder Boha, jenž Kristus zval se, vzíti břímě těžké. Ó, kterak zapomnít lze onu chvíli, kdy s Jeho božských plecí se svezlo tiše na má mocná bedra, Co sluje Svět a Kosmos! On Bůh byl jakýs, byť mým pojmům cizí, však byl – a já jsem pouze polobůh, ba skoro člověk, oč větší nad člověka, kterého historii. od věků k věkům já nesu na svých plecích? Když Bůh byl znaven, nésti kouli světa, jak mám ji nésti já, jen polobůh a člověk? Ó, těžká jest! Já cítím její váhu! ó, těžká jest! Já cítím její trudy! Ne její – ale lidí, všech lidí trudy nesu, všech tvorů muky, i vzrůst a vznik a pád a umírání, i smrt i konec všeho. 53 A věčně stojím tady, všech živlů na rozhraní a nesu svět. Kdo vystřídá mne nyní? Kdo vykoupí mne z bolestí a trudů? Kdo může být a bude ten třetí? – Byl Herkul – síla, a byl Kristus – láska. Čím Třetí bude? Já nevím – chvím se, však pevně držím. 54