Tak, Otče světla,
mne postavil Jsi dvojí na rozhraní
svých světů:
vzduchu a moře,
moře a ohně,
bych na svých bedrách držel čtvrtý živel,
tvou zemi,
tu starou matku lidských pokolení,
tu věčnou chůvu tvorstva odvěkého,
jež rodí se a visí
na živých jejích prsech,
zkad život ssaje,
jenž nesmrtelný, věčný! –
A já mám vše to držet:
a já mám vše to nésti:
ty bludy, žaly, hoře,
jež lidstvo věčně snáší?
Ty malé jejich plesy,
ty velké jejich trudy,
všecko?
Co spánky přejde za tichých jim nocí.
co srdce zdvihá k odboji i tluku,
co dráždí nervy,
jich otců popely, kolébky matek,
co hlídá,
a zdar
všech příštích pokolení, nesmrtelnost
i krásný, slavný úděl,
jejž oni nesou, každý Prometheus
a každý Vykupitel příštích rodů.
Proč já?
Já pouze od let do let věky všemi?
Kdo, Otče, vystřídá mne v práci mojí?
Kdo vzpomene si, co tu nésti musím?
Svět na bedrách! Ne, celé světy, Otče,
tvé světy, které z bezdna vylákal Jsi
své obraznosti vzletem, silou, chtěním,
svým duchem, aby žily
a milovaly se a rostly, kvetly,
než zpět se schýlí
v zmar, před kterým ni ty jich neuchráníš,
Ty, Otče světla!
Tak stál jsem tady věky,
na bedrách nesl zemi
a cítil všecky její bolesti
a její porody a umírání,
a její záchvěvy a tvůrčí radost,
a její utrpení, její touhy,
a k světlu vzmach a pád – a celý Osud.
A boly její, boly jejích dětí,
ty vše jsem nesl, ale nenes pouze,
leč prožil spolu
s Ní!
A tak mám trochu práva myslit s matkou,
již nesu na svých bedrech,
tak cítím, vím, znám všecko,
co na Ní děje se...
A nesu tiše... věky...
Jen jednou přišel Kdosi,
byl mohutný a velký jako gigant,
já nesahal mu k bokům.
On Herkul nazýval se,
jen nahnul se a moje koule těžká
všech světa dílů
se na okamžik svezla s mojich beder,
já cítil, kterak přestala mne tížit,
já volným cítil se po věcích poprv;
jak ze školy žák prchá, já jsem prchnul
a cítil nebes vzduch i prostor, kosmos,
dech trpce zahořklý té mořské sláně.
Co věky nesl jsem, teď nesl jiný,
a já byl atom v tom, jak pampeliška,
ať zlatý květ, ať lucerničky pýří.
Však brzy, příliš brzy,
dle úmluvy hvizd Herkul z dálky na mne,
a já se musil vrátit
v své jho
a nésti
své břímě dál...
A nesu tiše... věky...
Pak po jich dlouhém běhu,
jenž stíny spěl a Nocí
a mhou a mrákotami,
kdos druhý přišel: – Bledý
a vysílený, v potu tvář a v krvi
a nesl břevno kříže
na rameni na místě pádna kyje
Herkulova.
Sám přišel ke mně bos
a pravil smutný, vážný:
„Já – ani o tom nevíš –
jsem tvoje břímě převzal, milý bratře,
jsi volný zas! – Jdi, dýchej,
pij světlo, vzduch, jimž Lidstvo říká Volnost
a Svoboda! – Já za tebe tu stojím
a vydržím svět nésti.“
A nes jej dlouho...
Svět celý,
svět těžký,
svět zásluh a svět viny,
svět Demona a Boha!
Já zatím těkal prostorem a šílil,
zpit světlem, krásou, láskou, dobrem, kosmem,
Sám s sebou!
Však po věcích mne opět
kyn vyšší vůle volal,
a já se musil vrátit
v jho zpátky, s beder Boha,
jenž Kristus zval se, vzíti břímě těžké.
Ó, kterak zapomnít lze onu chvíli,
kdy s Jeho božských plecí
se svezlo tiše na má mocná bedra,
Co sluje Svět a Kosmos!
On Bůh byl jakýs, byť mým pojmům cizí,
však byl – a já jsem pouze polobůh,
ba skoro člověk,
oč větší nad člověka,
kterého historii.
od věků k věkům
já nesu na svých plecích?
Když Bůh byl znaven, nésti kouli světa,
jak mám ji nésti já,
jen polobůh a člověk?
Ó, těžká jest! Já cítím její váhu!
ó, těžká jest! Já cítím její trudy!
Ne její – ale lidí,
všech lidí trudy nesu,
všech tvorů muky,
i vzrůst a vznik a pád a umírání,
i smrt i konec všeho.
A věčně stojím tady,
všech živlů na rozhraní
a nesu
svět.
Kdo vystřídá mne nyní?
Kdo vykoupí mne z bolestí a trudů?
Kdo může být a bude
ten třetí? –
Byl Herkul – síla, a byl Kristus – láska.
Čím Třetí bude?
Já nevím – chvím se,
však pevně držím.