Ó bohové! již okem hvězdic věčným
v zem patříte, kol časem nekonečným
ji spjavše moří nedozírných valem –
již vůle osou zářnou, bleskným cvalem
řídíte světy přenesmírné, dálné
i životy nás smrtelníků žalné, –
vás vzývám dnes, k vám modliteb svých křídla
jak ptáče vznáším do hlubiny zřídla.
Jsem sluha věrný, otrok vaší vůle,
jež jako vichr zrna mého ducha
v zem plodnou nesla, však i v srdce hluchá,
z nichž jako kovkop v neústupné žule
jsem jiskry loudil zbožných pro vás vznětů.
Mé zpěvy znají vůni jenom květů,
ne žalný hmyz, jenž na dně skrytě čeká,
jen zlaté víno v žití sladké číši,
ne rmutu přísadu a šedých plísní;
dech pokory jen dřímá v mojí písni,
již hněvná zloba titánského reka
nežene v boj s olympskou věčnou říší.
Od Thrinakrie výsep v řecké břehy
má lýra bije zvuky zbožné něhy,
s oblohy vaší tiše jako sněhy
padají na zem třpytné hymny její,
však černé propasti jsou pod závějí.
Nuž rozsévačem jsa, chci plodů sklizeň,
chci odplatu, však, bozi! z vašich rukou,
svět laur mi podal, žití stálou trýzeň
zmnožuje ostnem prudčím, novou mukou –
ne taký dar, v němž jako v kukli svitý
spí motýl pozemský, jenž křídel svity
jen na čas plane – vy jste všemohoucí!
váš dar jak hvězda věčně žhoucí
planouti musí Hélia jak zoře,
jak Afrodita rodící se z moře! –
V svém domě v Thébách u neïtské brány
tak k bohům otcovským, jež v síni stály,
děl stařec Pindar ve snách zadumaný,
hlas bolně zněl a oči slzou plály. –
Den zhasínal; jak v opozdělém letu
červánků ptáci věnec rudých květů
v dirkejský potok k Pindarovu domu
do síně nesli hasnoucími plamy,
vzduch zlatem hořel, hlava vzpomínkami.
Tu z šera síně jako šelest stromu
krok zazněl tiše; herma Apollina
s podstavce sešla; laurem, drahokamy
jun božský planul kšticí zlatoplavou,
kdy starci pravil s tváří usměvavou:
„Slyšeli bozi prosbu svého syna;
vše pravda jest, tys chrabře v lítém boji
štít písní vznášel rudý krví vlastní,
by Olympští v své slávě mohli šťastni
čís zvedat ke rtům. Odplatu již tvoji,
Pindare, nesu, nad vše dary země
dar vyniká jak nad pozemské plémě
bohové sami: Bez žalů všech trýzní,
než pětkrát Hélios se s oři zvedne,
jak lýry zvuk tvůj život tiše vyzní
v divadle v Argu z těla schrány ledné.“
Zsinalý, bledý Pindar procit’ ze sna:
„Smrť tedy chmurná, posupná a děsná
má odplata, již bohové mi dali!“
zoufale děl; bol, smutek neskonalý
se pěvce zmocnil; ve snách v noci, za dne
zřel tváře bohů úsměšné a zrádné
a Hádu stín; tu čtvrtý večer v snění
v trud myšlének kdes žalostivé znění
zašeptlo v síni; z dlaní těžké čelo
pozvednul Pindar; v jasném svitu luny
se lýry jeho na zdi chvěly struny
jak vlasy zlaté – bělmo smutku sjelo
pojednou s očí, srdce zazvučelo:
„O ústa bláhová, jež chtěla více
nad tebe, lýro! co jest větší tebe? –
Ó bohové! jak chudé vaše nebe!
smrť dar váš nejvyšší, hrob, tmavý jícen,
však lýra má, jak věčná blýskavice,
v mohylu mou, v niž vámi budu zřícen,
pochodeň zatkne v nesmrtnosti svícen.“