„V hvězdách psán jest osud lidský!
Jako k hřebci zuřivému
přivázán tvůj život k němu,
prostý jako gigantický.
Marné všecko namáhání,
s osudem svým dát se v spor.
Vichr osud – vůle třtina,
jež se chvěje a se vzpíná;
vichr deptá ji a sklání,
dětinský tu každý vzdor!“
Takto pravil k Muselinu,
Byzantskému vladařovi,
hrdými jak fatum slovy
jeho astrolog, co v stínu
starých lesů ujížděli;
byla noc, svět v stíny kles’.
Z uhlířovy nízké chaty,
kolem které ořů chvaty
nesli je, vzlyk zněl tu ztmělý,
žalný kvil se k nebi nes’.
Uhlíř seděl u milíře.
Kdo to stená? – Žena moje,
strašná bolest bez úkoje...
s pohledem děl na rytíře,
otcem budu této noci!
Umlk’ a jen z hloubi vzdech’.
– Nu, ty nebes kronikáři,
hvězdopravče, černý lháři,
čím to dítě bude, v moci
své-li máš to, rci mi v spěch!
Astrolog jen pokýv’ bradou
a zved’ tmavé oči vzhůru
ku Siriu, ku Arkturu,
k Venuši spěl Plejad řadou
a pak pravil: Toto dítě,
jež svět vítá právě teď,
dědicem tvým bude, pane,
na Byzantském stolci stane.
– Hoj, to překazíme hbitě!
císař dal mu v odpověď.
Sotva přijel do paláce,
do lesa své poslal sluhy,
přes uhlířův odpor tuhý
vyrval dítě bědné matce.
Hle, juž před ním děcko leží,
teď má osud v rukou svých.
Císař chvěje se a váhá,
odhodlán juž k noži sahá,
po všech údech mráz mu běží...
K čemu váhat? – Nůž se mih’.
Krve proud mu v oči trysknul,
horký příval krve vřelé,
nemoh’ na to patřit déle,
chřtán dítěti ještě stisknul,
s okna pak je hodil rázem
do hlubiny strmých skal.
Na oči mu mlha klesla,
neviděl víc, jak se snesla
orlice v tom s nebe na zem,
pták jak dítě v zobák vzal.
Mláďatům je v hnízdo nésti
chtěla, létla světlem, šerem,
vznášela se nad klášterem,
lovec kýs tu s lukem v pěsti
viděl ji a střelil po ní;
mířil dobře, trefil v ráz.
Zakomihal pták se v mraku,
pustil dítě ze zobáku,
nad divnou se kořist kloní
lovec hor ve tváři zas.
K monastýru stupňům klade
dítě, za ptákem dál patří...
Diví se druž zbožných bratří
vyjdouc sborem v jitro mladé.
Opat sám tu dítě zvedá.
„Bude naše, nebes dar!“
Bratr bratru podává je,
v tváři sladký úsměv ráje.
Dítě krvácí, ó běda,
kde sled nože, ptáka spár.
Vyléčili brzy hocha,
vychovali dobří mniši,
v monastýru šeré tiši
prchla dětských let mu trocha,
stal se z něho čacký mládce
bohatýrský, krásný jun;
cvičen v knihách mnichů péčí
uměl všecky lidské řeči,
jezdil, bil se, mluvil sladce,
zpíval sáhnuv v zlato strun.
Praví opat sepjav dlaně:
„Konstantě, vstaň, bez odporu
dlužno v Byzanc jíti k dvoru,
platit má náš klášter daně;
nezdrž se, přijď brzy zpátky!“
Konstant poslech’, psaní vzal,
vedrem jel a lačen chladu
blíže císařského sadu
vln ho lákal ševel sladký;
svrh’ šat, by se vykoupal.
Byla chvíle, v které právě
císař chodil po zahradě,
tu si hověl v stromů chladě,
tam zved’ rudé jabko v trávě.
Slyšel šelestění snětí,
stanul, ztajil kroků ruch,
mezi keři jun stál nahý,
hotov užit sladké vláhy
šeptavých vln ve objetí;
krásný byl jak mladý bůh.
Přičarován musil státi
supím zrakem větve děle,
zřel na bílém hocha těle
velkou jizvu rudě pláti
u srdce blíž, jakby nože
stopu; běda, to je on!
Císař sotva dechu tajil,
děsný příští svůj los bájil:
„Ne, to nesmí stát se, bože,
ten mi nesmí urvat trón!“
Zajásal pak v duše hloubi,
prchl mrak, jenž skráň mu stíní,
viděl hocha v trůnní síni,
v mramor kde se zlato snoubí;
ve dvořanů stál tu kruhu,
pokorně svou chýlil skráň.
Okem dravce císař chtivě
patřil naň, však milostivě
zval ho prvním ze svých sluhů,
klášterní vzav, již nes’, daň.
Psal hned psaní opatovi:
Dej mi hocha, mně se líbí,
poslušnosti splň tak sliby!
Výhrožnými psal též slovy.
Leknul opat se i mniši,
četli znova, četli zas.
Nezbylo, než říci ano!
A tak v jedno krásné ráno
hoch dal „s bohem“ šeré tiši,
kde zněl žalmů slavný hlas.
Sotva Konstant přišel k dvoru,
na východě v divou válku
Muselin se vydal v dálku.
Konstant v jeho stráže sboru
nesměl ze stanu se hnouti
od vladaře. V myšlénkách
bez spánku ten noci trávil,
přemýšlel, jak by se zbavil
Konstanta; jej věštba rmoutí,
nepokoj a děsný strach.
„Konstante,“ děl jednou z rána,
„list jsem napsal místokráli,
do Byzance nes jej v dáli,
velká mu v něm zpráva dána;
tobě věřím, sedlej koně,
o vzácný se jedná lup!“
Neřek’: vlastní ortel smrti
neseš si, když neuškrtí
beduin tě v divém honě,
nezhltne pak lev neb sup.
Poslušen hned Konstant oře
osedlal a dal se v cvaly;
minul pouště, hvozdy, skály,
vítal hvězdy, jitra zoře,
až tu před ním v hrdé kráse
Byzanc plála v poledne.
Císařský hrad, kolem sady,
vodotrysků šum a chlady,
sochy, sloupy v slunce jase,
kam zrak zpitý dohlédne.
K zlaté oře vázal mříži,
vešel v sad, pod haluzemi
bylo ticho, alejemi
bloudil, kde se cesty kříží,
v besídce pak used’ stinné,
kde vál prochlad šumivý;
znaven jízdou, znaven vedrem,
ukolébán šumným cedrem
usnul brzy, v kraje jiné
sen ho zanes’ blaživý.
Císaře v té chvíli dcera
opouštěla dusné síně,
hověla si v stromů stíně,
bažantů kde, zlatoperá
pávů druž se pásla v trávě,
poslouchala ptačí hvizd;
snivá stanula teď chvíli,
pak se hnala za motýly,
hrdličky co usedavě
broukaly ze skalných hnízd.
S družkami si chvíli hrála,
gazely se mihla krokem
a pak sama nad potokem
olšemi se ubírala,
besídku až onu stihla,
kde spal Konstant sladký sen.
Jako zora sličný dřímal,
císařův list v ruce třímal;
tak ho zhlídla, sotva zdvihla
haluz, jíž byl zastíněn.
Po špičkách se k němu nesla,
patřila mu ve tvář dlouho.
Ty’s v ní vzplála, lásky touho!
Na kolena před ním klesla
a pak pomalu a tiše
v děcka hravé bujnosti
vytáhla list z jeho ruky,
chtěla žert mít z jeho muky,
až se zbudí, pod cypřiše
s listem prchla v radosti.
Ale brzy nedočkava,
zvědavostí dívčí jata
otevřít, číst dopis chvátá –
kolem hrůzou jde jí hlava!
Píše otec místokráli:
„Ten, kdo přinese ti list,
zabit buď a hozen v moře!“
Dívku schvátilo tu hoře,
v jejích očích slzy stály,
chvatem prchla s těchto míst.
Prchla svojí do komnaty,
z truhly pergamen pak vzala,
otce písmem psaní psala,
vtiskla otcův prsten zlatý
v konec blány do pečeti,
přečtla ho a jásala.
Strhavši tak sítě zrady,
nazpět létla do zahrady
k hochu, nad nímž v stínu snětí
jabloň květy střásala.
Posud spal. Sen z plné číše
lil mu v duši rosnou manu,
rychle s listem novou blánu
do ruky mu vtiskla tiše.
Když se zbudil v stromů šeři,
našla ho jak z náhody.
Zprvu šlo to ostýchavě,
brzy žertem v odvet hravě
honili se mezi keři,
v alejích a u vody.
Červánky než vzplály zlatem
v růže sypajíce růže,
již se tiskli k sobě úže,
rty juž našly cestu chvatem,
po níž duše roztoužená
chvátá sladké družce vstříc.
Pro květ v trávě shýbali se,
objali se, líbali se,
on se směje, ona stená,
oběma plá v ohni líc.
Miluješ mne? sladká slova:
Věrně! Pro vždy! Nekonečně!
vroucně šeptaná i vděčně
stokráte si řekli znova.
Před sebou hned utíkali,
by se mžikem našli zas.
A pak dlouho ruku v ruce
jabloněmi v sladké muce
v mlčení se dále brali,
paprslek až slunce zhas’.
Zatím se noc snesla z dáli,
každý cestou bral se jinou,
ona v svoji jizbu stinnou,
on pak s listem k místokráli.
Padl před ním na koleno,
císařův list odevzdal
Místokrál čet’, hocha změřil
divným zrakem, sotva věřil;
zde však psáno, zpečetěno,
písmo, pečeť přece znal!
Chopil Konstantovu ruku,
ve dvořanů stanul kruhu,
prošel řadou panstva, sluhů,
kolem stolce v těsném shluku
již se tiskli, čarokrásná
kde se smála princezna,
vložil ruku jeho v její,
bubny hřmí a trouby znějí.
„Nevěstou jsi, kněžno jasná,
hvězdo naše líbezná!
Zde tvůj choť, tak tvému otci
zlíbilo se, tak nám píše,
polovici pak své říše,
vlády svojí i své moci
za věno vám ustupuje,
vaší lásce vděčen, rád;
než se z kruté války vrátí,
vládněte, tak má se státi;
vínek zde vás korunuje,
žezlo zde i trůn i hrad!“
Konstant zmámen mlčel pouze,
nemoh’ svému věřit zraku,
brzy ale bez rozpaku
neodolal vřelé touze.
Druhý den hned svatba byla,
v celém městě shon a ples,
turnaje, hry, promenády,
průvody a kavalkády,
z kašen vín se spousta lila,
k nebi raket vír se nes’.
Nastali jim zlatí dnové,
již jsou v žití pouze jednou
a již brzy křídla zvednou
a pryč letí jako snové,
nastaly jim plny něhy
sladkodeché líbánky.
Co jim čas, jenž rychle letí?
žili šťastni jak dvě děti,
svět jim blaha moře, břehy
jehož tají červánky.
Však tu jak bouř z nenadání
Muselin se vrací z boje
v čele ohromného voje,
vítěz, před nímž svět se sklání.
Vidí hrad svůj v světel záři,
slyší lidstva bouřný hluk,
zdiven ptá se: Co se děje?
Slyší a se hněvem chvěje,
vzkypí v srdci, zrudne v tváři,
v útok staví pluk a pluk.
Lid však rovněž neotálí,
pro svou vlídnost Konstant záhy
stal se jemu velmi drahý.
Věru, čas jen minul malý,
vojska dvě jak mračna stála,
tady císař a tam lid.
Co hrad těsně sevřen kolem,
mladá žena mřela bolem;
právě v tom se matkou stala,
co hrad padnul vydobyt.
Soptě hněvem v divém chvatu,
vedrem dne i boje zpocen,
řeží zdrán a krví zbrocen
vrazil císař ve komnatu;
avšak brzy v ruce hněvné
nahý meč svůj nezved’ víc,
v služebnictva kvil a nářky,
tichá, klidná, bez přetvářky,
oko jasné, tahy pevné
kynula mu dcera vstříc,
podávajíc jemu dítě,
jež se právě narodilo.
Líbezné to poupě bylo;
císař poznal okamžitě,
darmo citům svým se bránil,
dcery svojí obličej.
Konstant před lety tak k němu
vzpínal ručky k zuřivému,
druhdy nožem když ho ranil
a pak s okna hodil jej.
Krátký vášní boj, však brzy
vybojován; zlíbal děcko,
dceru, Konstanta a všecko
odpustil rád v očích slzy.
Nové začly hody, plesy,
radostí kvas vířivý,
však co každý smál se, bavil,
císař vzpomínal, co pravil
tenkrát večer cestou lesy
astrolog mu šedivý.
V hvězdách psán jest osud lidský!
Jako k hřebci zuřivému
přivázán tvůj život k němu,
prostý jako gigantický.
Marné všecko namáhání
s osudem svým dát se v spor.
Vichr osud – vůle třtina,
jež se chvěje a se vzpíná,
vichr deptá ji a sklání,
dětinský tu každý vzdor!