HERODIAS.
Smědými cinká lýtky
bronzový kruh,
v prach závoj splývá řídký,
teď chycen v řasné svitky
rozvlní vzduch.
Postava celá třtina
v bouři se chví,
teď klesá, ruce vzpíná,
hned žhoucí tvář, hned siná,
skok, sílasílá lví.
Lká loutna, cymbál výská,
až duní síň,
pták splašen ze křoviska,
jak pýří vichrem tryská
v rej otrokyň!
Spirálou v kruh se točí,
stane mžik jen,
však příval jisker zočí,
do tisíc srdcí skočí,
vzňat ve plamen!
62
V svém schoulen křesle zlatém
král v dumy pad’,
nad rozhaleným šatem
prs hnědý stihal chvatem,
v dlaň bradu klad’.
Teď vzpřímila se třtina,
ruch sálem chví,
co ručka její líná
déšť růží hází z klína
v svém vítězství.
V tom mezi dveřmi síně
kat rudý stál,
skrz černé otrokyně
ku tanečnici líně
popošel dál.
Na zlaté míse hlavu
kosmatou nes’,
ji ukazoval davu,
jak sťal ji v krve splavu...
Vstal Herodes.
Vjel hrubou rukou s pychem
do černých kštic...
Ruch žasu letěl tichem...
Však ona s hlasným smíchem:
„Nechci ji víc!“
63