DAVID ZPÍVÁ SAULOVI.
Vidím, králi, opět
na tvé skráni dým,
nenecháš mne dopět,
Saule, napřed vím;
hodíš svoje kopí
zase na mou skráň,
avšak zpěv můj ztopí
hněv tvůj, lítou saň.
Zpěv jest duší lázeň,
smývá každý rmut,
jím duch střásá strázeň
v Jordánu jak prut,
jenž se, hrdý, svěží
z kalných zvedá míst,
dole bahno leží,
ale on jest čist.
Nad měst husté kouře
plá tak slunce svit,
tak skrz noční bouře
hvězdný hoří třpyt.
Mrač se, píseň jará
zdeptá hněv tvůj v prach,
životem co hárá,
nezanikne v tmách!
60
Nuže, vylij plnou
zloby svoji číš,
zpěv můj zářnou vlnou
trysknout uslyšíš!
Proto že jde k Bohu,
k světlu výšinám,
ty mu nastav nohu,
klopýtneš v tom sám.
Králi, kopí tvoje
zabodne se v zeď,
v otázkách tvých roje,
zde slyš odpověď!
Buďsi třeba obrem,
Judy pevná stráž,
zvítězím přec dobrem,
za pravdu mi dáš.
Ty se mračíš opět,
zrak tvůj by mne zžeh...
Jenom nech mne dopět,
z ňader hlubin všech,
zpěv můj Pána světí,
světa i hvězd kruh –
kopí tvé v zeď letí,
zřím, je srazil Bůh...
61