BALADA O SMRTI JANA ŽIŽKY.
Na poli u Přibyslavi
zhasl rek náš Jan;
tak co nezmoh’ Němčík dravý
ani Říma pán,
stalo se; bylť divný posel k Trocnovskému slán.
Na vychrtlém koni přijel,
jmenoval se Mor,
malíčkem hnul, v prach se svíjel
každý živý tvor,
zkrušil každou obří sílu, zlámal každý vzdor.
S večerními stíny přišel,
za koltrami stál,
ještě slední rozkaz slyšel,
který vůdce dal,
slyšel též, jak potom kněze k sobě zavolal.
Za knězem se ve stan valil
všecken věrný lid,
kněz hned v kalich víno nalil,
slzy nemoh’ skrýt,
pod obojí tělo Páně ještě jemu skyt’.
126
Postavil se vůdci k loži
hejtman Obrovec:
„Nesmíš nechati lid boží
sirotami přec!“
Šedý vůdce kroutil hlavou: „Vše jde na konec!“
Hejtman Bzdinka klekl vedle:
„Zůstaň, otče náš,
vždycky jsi byl pevný v sedle,
viď, že vytrváš
svého lidu pavéza dál, pevný štít a stráž!?“
Šedivý kmet chýlil k zemi
polekaný zor,
sám on viděl mezi všemi
za koltrami Mor,
v turecké jej poznal zemi, morem sám byv chor.
Proto beze slov stál vzadu,
ochromen tím byl,
dlouhou v dlaně skrýval bradu;
v tom tu ze všech sil
Jan se zvedl na svém loži, v koltry svůj zrak vryl.
Chraptivým pak hlasem pravil:
„Neplač, lide můj,
nerad bych tě pozůstavil...
v otců víře stůj,
zástavu jen pravdy třímej, jak chce Bůh to tvůj!
127
Dobře mlčíš, kněže boží,
marná každá řeč,
Mor se blíží k mému loži,
zlou mi strojí léč,
se Smrtí když nespojí se – není nebezpeč.
Ať jde blíž jen, slovem jedním
já ho polekám,
nezaženeš leskem všedním,
co sám v nitru mám,
již se blíží, příšera zlá, svedu s ní boj sám!“
Všichni vytřeštěným zrakem
zřeli nyní div,
Mor se blížil půl skryt mrakem,
holou lebkou kýv,
slepý Jan mu vstříc se vztyčil, pevný jako dřív.
Utkali se spolu v půtce:
obr zde, tam duch,
„Zikmund!“ zašeptal v tom vůdce
příšeře zlé v sluch. –
Mor couv’ na to jedno slovo, jím byl slep a hluch.
Ale Smrt již stála za ním,
přišla tiše blíž,
ku Janovým bledým skráním
sklonila se níž,
„Mor jsem zmohl...“ zašeptal Jan, a byl konec již.
128