JACOPONE TODI.
„KdeKde velký král, má blázna hned,
tomu se směje celý svět,
nejdřív že králův blázen jest,
na blázna padne chvála, čest.
Tož bláznem Tvým jsem, Ježíši,
jenž králův král jsi nejvyšší!
Či bláznovství to není snad,
na svatbě druha tancovat,
až přijde chvíle neblahá,
s všemi se zřítí podlaha,
a nikomu vlas nezkřiven,
a raněna má žena jen!?
A umřela... ta jediná! –
Ó hrozná, bezdná hlubina!
Když v posled chtěli jsme ji mýt,
tu bylo nutno šat jí snít,
však hrůza všecky zkosila,
co na svém těle nosila!
141
Šat žíněný, pás jeden hřeb,
a každý se mi zaryl v leb,
tam bodá, pálí, žehne teď...
Kde na to, Kriste, odpověď?
Kdo diví se, že v srdci žal,
jsem Kristovým se bláznem stal?
Tak poutí žití celičkou
já chřestím svojí rolničkou:
teď „Stabat mater“, napotom
zas „Dies irae“, pláč a hrom,
zda slyšíš to, ó Ježíši,
Ty králů králi nejvyšší?
Ach, kdo jen mne, kdo utiší?
142