Mému dítku.
Poupě srdce mého,
ty předrahé dítě,
ubohá tvá matka
čemu porodí tě!
Málo tebe v světě,
málo blaha čeká,
ani krov nádherný
ni kolébka měkká.
Příbytek tvůj prostý,
lůžko tvoje chudé,
ve náručí matky
přec ti dobře bude.
Ta obejme tebe
tak něžně, tak vřele,
bohatstvím své lásky
obsypá tě celé.
70
Ze svých drahokamů
palác tobě zrobí,
skvostných perel leskem
čílko tvoje zdobí.
Šatečky ti utká
z zlatoskvoucí nítě
a slaďounkým medem
hojně napojí tě.
Písněmi tě svými
v spánek ukolíbá,
k probuzení jemně
sen s oček tvých slíbá.
Tak v mladinkém žití
rozkoší ti stero,
jak bys v lůně kněžny
bylo vypučelo.
Jak se ale vyrveš
z matčina objetí,
přemnoho ti bude
žalu přetrpěti.
71
Již ve krůčku prvním
budeš chladnou rosou
brodit musit nožku
slabou, útlou, bosou.
A kdy zatoužíš si
po hře rovných druhů,
zle se ti povede
v rozpustilém kruhu.
Ti kamení ostré
na cestu ti shrnou
a bělounký šat tvůj
mnohou skalí skvrnou.
Ve pustině tebe
na bezcestí svedou –
tam slzičky zrosí
tvářinku ti bledou.
A ty v rozželení
volat budeš: máti!
budou se tvým slzám,
tvému želu smáti.
72
Ach, ty drahé poupě,
kéž by možno bylo,
by se’s nikdy srdce
matky nevzdálilo!