Chudobky (1872)

Básně, Albína Dvořáková-Mráčková

Diplomatická verze Ediční verze
CHUDOBKY.
Básně Albíny Dvořákovy – Mráčkové.
V Praze. Komisní sklad B. Stýblova kněhkupectví. 1872.
[I] Tisk Jaroslava Pospíšila v Praze. – Nákladem vlastním.
[II] Urozenému pánu, panu KARLU M. BARONU VILLANIMU, proslavenému národovci a básníku,
v nejhlubší úctě
věnuje spisovatelka.
[III] PŘIPOMENUTÍ.
V době, kdy mladé, bující síly půvabnými květy poesie ku zdobě vlasti přispěti závodí, ostýchavě i já osměluji se do vínku jejího své prosté věnovati ,,Chudobky“, připomínajíc sobě, že i v nádherné zahradě blíže vzácných, nesnadně vypěstovaných květin z nízké pažiti skromné toto kvítko na nás se usmívá, a že oko naše pestrých barev leskem unaveno, u něho rádo sobě odpočine. A jako chudobka často v nepříznivé a nevzdělané půdě prostý kalíšek svůj rozvíjí, jsou i tyto „Chudobky“ výkvětem ducha ženy, která žádného učiliště nena- [V] vštěvovala kromě školy národní, žádného neměla vůdce kromě vlastní bádavé mysli své, a velice závidí všem šťastnějším spolusestrám svým, jimž přáno bylo rozvinout volně ducha svého vlohy, by v plném bohatství krásy své zrakům všem se zaskvěly.
V Postupicích, na den Adama a Evy roku 1870.
A. D.-M.
[VI]
Jen pablesk jeden!
Jen pablesk jeden – věčný světla zdroji – svých sešli sluncí v temno duše mojí! Jen pablesk jeden božství svého zoří, kdy duch můj tone v pochybnosti moři a kdy se svíjí v bezemocném boji – jen pablesk jeden – věčný světla zdroji! Ten svět tak klamný – jsem jak choré dítě; zmatené vrhá osud kolem sítě, v třpytné lži těžko pravdy démant znáti – jsem třtinou v poušti, co se větrem klátí! Ten svět tak svůdný, mdlá tak moje síla; – jen pablesk jeden, abych nezbloudila, jen pablesk jeden – věčný světla zdroji – dej znát mi pravdu, božskou dceru svoji! Ty duše velký! – vládce všehomíra! k tobě má duše úpí smutná, sirá – 1 nedej mi zbloudit ve temnotách žití, jen pravdu svoji, pravdu dej mně zříti; – jen pablesk jeden –– věčný světla zdroji – svých sešli sluncí v hloubi duše mojí! –
Krátce.
Kvapně běží mého žití kroky, rychle se to blíží ku cíli, mé však srdce truchle nekvílí, před časem že v hrob klesne hluboký. Lépe mřítmřít, jak proud se rychlotoký v moře vrhá, ve vod přesily, než životem své jak nečilý lučinami potok vléci kroky. Lépe jest, kdy vichr u rozkvětu růži zlomí, nebo v poupěti, než list svadlý v smích kdy mrhá světu. Volím žíti krátce – ale stkvěle! blesk kdy jarou palmu rozdrtí, pozatruchlí družstvo háje celé! – 2
Neustaň.
Ve nitru svém svatou kdo jiskru cítíš k božství až vzepnout ducha žhoucí let – v něm neustaň, nechť zbouřen proti tobě povstane jednohlasně celý svět. A neustaň, nechť ďasů v lidském hávu celé se peklo na tě vyrojí, nechť cíle tvého božskojasné slunce příšerných zastře mraků závoji. A neustaň – nechť v nízkost strhnout svoji chtí řeřavými tebe okovy; o neustaň – nechť za tebou i vyslán roj smrtonosných šípů jedový. A jestli přec, zasáhnut střelou krutou, ku zemi klesneš s křídlem zlomeným – neodvrať ještě zraků s cíle svého, jenž v výši září písmem plamenným. Neustaň ještě srdce živit mroucí tou žhoucí touhou – svatým zápalem a neustaň – až zrak tvůj strhán shasne a srdce pukne v stonu zoufalém! – 3
Bílá Hora.
Vzpomněla jsem na tu horu, Horu Bílou, horu kletou; prolétlo mne to jak dýkou, dýkou ostrou, dvouostřetou. Vzneslo se to před mým zrakem jak pekelných mračen chlumy, jako pomník duchů velkých vztýčen nade slávy rumy. Vzneslo se to před mým zrakem – den v dějinách světa psaný, příkrov to národu rakve z smrtných vzdechů – krve stkaný. Zalehlo to k sluchu mému jak okovů řinkot děsný, jako řvání litých šelem, jako ďáblů chechtot běsnýběsný. Zalehlo to k sluchu mému ve šíleném, divém hlasu – výkřik národu zoufalý ve smrtelném ve zápasu. 4 V tom zalétlo oko moje na krvavé na lešení – bože, jakou náhradu nám za také dáš utrpení?
Klášterní zdi.
Divně mne to – divně kolem srdce svírá, když ty klášterní zdi oko moje zírá; ty zdi šedé, temná střecha s věží, a ty mříže – mráz až po mně běží. Povězte mi, rcete, o vy šedé stěny, jaké v lůně vašem zmírají ozvěny? Na pevných musíte základech vy státi, že vás ni těch vzdechů síla nepodvrátí! Pověz ty mi, pověz, stará abatyše, zdali ti srdéčko tlouklo vždy tak tiše, zdaž-li tobě nikdy bujará ta síla mládí mocnou touhou ňádra nevlnila? Ba, každá mi jeví tváře tvojí vráska, že zachvělo tebou mocné slovo – láska! Povězte mi, rcete, o vy panny mladé, často-li vám slza po líci se krade? Ve zraku vám odlesk touhy bolné plane, jíž pomalu zmírá srdce rozervané. 5 Lehko by vám bylo odemříti světu, kdyby v loučení s ním pít jste mohly Lethu, píti Lethu, věčné, věčné zapomnění, byste nevěděly, co je a co není. Však teď upomínka, jež vám život sžírá, každým dnem se rodí, každým opět zmírá, a jen zmírá, by zas zrodila se znova, a každým dnem novým nové muky chová; v číši vám nalévá jed smrtící dlouze, a vy uvadáte v beznadějné touze. – Proto mne to divně kolem srdce svírá, zřím-li zdi, v jichž lůně živé srdce zmírá!
Pravila matka...
Pravila matka: „Tě, můj poklade, střežím jak zorné jiskry mé svit; před mrazem, hmyzem, co poupě mladé vzdaluji tebe úkladů síť. „Dítě mé drahé, miluji tebe víc než všech světů nejdražší skvost – snesla bych blankyt s výšin ti nebe, jenom té jeho lásky se zhosť. 6 „Zaklínám tebe ve prosbách vroucích, utlum svou lásku, jeho se vzdej – za to na tvoji hlavu se mroucích úst mých žehnání poslední vlej.“ – Na čele matky vyryty vrásky, proud slzí bolných z očí jí spěl – a v oku jeho tak vroucí lásky – a jeho čelo – mramoru běl. A vlasy šedé matky na skráni, bledý ten její chvějící ret – a oheň žhoucí jeho líbání, kadeř jak temný havranů let. – Zachvěla v kruté hloubi se žele ve moři krutých vířících muk, lodyha lilje jak osamělé vichrem kdy zdrcen mladistvý puk. A klesla k nohoum matčiným v lkání a jak chtíc chladit horoucí pal, v klín matčin tiskla tu žhavou skráni, z prsou jí pláč se divoký dral. 7 Umlkla náhle, tichounce, tiše, jak kleslé harfy poslední tón – tak zmírá v klidu věčného říše odletlé duše poslední ston.
Don Juan.
Na jezeru nebes bludným kmitem hvězdy hoří; proč se krásné jeho oči v plamennou výš noří? Co as bludice ty svůdné v hvězdném písmě čítají, zdaž si z paprsků liknavých nové sítě splítají? Čítají snad duše, ježto v moři žalu ztopily? neb ty slzy, slzy žhavé, co mu srdce skropily? 8 Najednou však chmura temná krásné čelo přeletí – prochvěl srdcem smrtelný snad výkřik jedné z obětí?!
Cigánka.
Já bych si přála cigánkou být! To oko temné jak noci stín, ložisk uhelných nejhlubší klín, v oku tom svůdném čarovný svit, mámící jiskra, démonský blesk, a závoj ten černý hedvábných řas, po šíji vlnících kadeří lesk, jak peruť havraní temný ten vlas – ta ústa planoucí, ten vábný ret, jako krev karmínu, pivoňky květ – ten pleti snědé cizí ráz, a souměr údů bujných kras. – Já bych si přála cigánkou být – ve blahé svobodě volno mi žít; bytem mi přírody velebný chrám, krovem ten blankytu vznešený stan, 9 a ložem vonného mechu mi klín, temného lesu mi příkrovem stín, nade mnou hvězdiček kmitavý lesk, ohniska táboru přede mnou blesk – večerem tichounký vznáší se mír; tu zazní kouzelný nástrojů hlas, hudba to cigánská, pojem všech kras – přes měkký koberec, lučiny květ vznáší se nohy mé kouzelný let, divé to kroužení, vášnivý spěch – až smysly opojí čarovný vír. – Nový než za horou zrodí se den, dále zas béře se cigánský kmen a v země krajích onť domovem všech; a mila je každá světa nám čásť, všude mi domov – a nikde – vlasť! – Já bych si přála cigánkou být – temnou děj minula rouškou mi skryt, báječná věsť mi jen z předvěkých dnů jak luzné pohádky dětinných snů. Tam, v půli slunko kde svůj staví běh, Nylu proud bujný svůj kde vlaží břeh, staveb se ohromných k nebi pne výš – tamo mých praotců bývala říš; 10 na jejich šarlat se ramenou stkvěl, a vínek královský kolem jich čel. – Však bouře zmítavé minulých dob předčasný slávě té ustlaly hrob, to plémě královské; vznešený rod, opustit musil vlasť i Nylu brod, cizincem po všech má krajinách slout, anto trůn dědičný právo mu ždát, o chleb má prositi u cizích vrat, an krve královské ve žilách proud! Věky však určený kdy přijde čas, převratné bouře žár vznítí se zas, ta sláva cizincův, ta klesne v rum, z rumů těch nový se povznese dům, na rumech nová zas vykvěte říš, slávy své k oblakům povznesouc výš, a trůn nám dědičný dán bude zpět, vínkem se věčně náš rod bude skvět – o, této vznešený naděje cit – já bych si přála cigánkou být! – 11
Přadlena.
Nebe i země samý sníh, květ mrazný stromů na větvích, a kam jen pablesk oka slán. svým mávnul žezlem zimo-pán. Přadlena hledí oknem ven, a pusto, mrtvo kolkolem, jenom sněhové po pláni si poletují havrani. Přadlena hledí oknem ven – to oko její – dumný sen – a oko její – smutná báj, oněmlá píseň – zašlý ráj. Přadlena hledí v sněžnou pláň – vyrazí z lesa mladá laň, a šíropusté po pláni letícím spěchem uhání. Ač rubín skrápí sněhu běl, uhání v dál, uhání v dál, by smrtelné ten rány střel nepoznal nikdo, nepoznal. 12 Aj, což přadlena zbleda tak, jak by ji prochvěl mrazný chlad – což slzí proud jí zkalil zrak co diamantů skvělý řad? Prorvalo slunko mraků tém, rozžhlo svých blesků diadém, v jím oku zlatá se zoře ohnivé zvlní ve moře, vetkne jak žhavá žíhadla v krystalná slzí zrcadla, pablesk každý – šíp plamenný vbodne se v srdce přadleny.
Stará lípa.
Káceli tu starou lípu, bylo mi jí v srdci líto: byl to pomník, v němž praotcův jmeno tajnou runou vryto. 13 Otcův jmeno – – potomkův ji nevděčná podťala ruka – zasténala ve praskotu – jak kdy srdce hořem puká. Zavzdychala, loučila se s žití svého věkou bájí, zavzdychala, zašuměla, jak kdy mocný výkřik tají. Jako poslední kdy výkřik mocně tlumí v umírání – zavzdychala, klesla k zemi – jako klesnou velikáni... K zvrácenému slávostromu zástup shluk’ se v okamžení, na mrtvolu obrovinu zíral žasna v podivení. Nezaplakal nikdo nad ní – mně jí ale bylo líto: že zas zvrácen pomník jeden, v němž praotcův jmeno vryto... 14
Světla a stíny.
Mnozí lidé – bez vší barvy – ani světla, ani stíny, jak by byli utvořeni z Adamovy boží hlíny. Druzí různé u protivě – mnoho světla, mnoho stínu – v nich člověka božskou krásu zřít i lidstva těžkou vinu.
Moje idály.
Již pohřbeny jsou moje ideály, co v duši mé tak mocným ohněm plály, co v život loudily mi bludné hvězdy, obrazy luzné – a přec klamné vezdy, duše mé touhu zas kojily touhou, mladosť mou měníc v útrap řadu dlouhou, a srdce moje jimi rozdrceno již se jich vzdává – klamem přesyceno. Naposled vzplály u mohutném žáru, kdy najíti se zdály – rozumění, 15 však zas to klam jen byl u pravdy tvaru – a tudíž klesly v věčné zapomnění. Já se jich vzdávám, vzdávám všeho snění, nechci hledat, co není k nalezení, a nechci hledat v poušti rajské kvítí – a nechci hledat bohy v lidských synech – a ne svatosti zápal v nízkých činech – – jak život mi se dává – – tak chci žíti; a žíti chci taktak, jako jiní žijí, co číš života klidným douškem pijí, kteří o bídě veškerenstva neví a jimž sen sotva ve snu že se jeví. A nade hrobem mrtvých ideálů ni jednu slzu neuroním žalu, a klidného jim přeji spočívání, ale však nikdy, nikdy z mrtvých vstání.
Dědečkovi.
Před tvým, dědečku, obrazem tak často kleknu v pohnutí; zarosí mi se slzami zrakové na něj upnutí. 16 Tak přála jsem si tebe znát – však osud tomu brání, ty jsi mi poslal obraz svůj a svoje požehnání. Tvé požehnání, dědečku, to posvětilo skráni mou, a vniklo jarní rosa jak ve srdce půdu úrodnou. Tam skryto v srdce hlubině to tvoje požehnání, ty jemné puky citu mých před zhoubným dechem chrání. Chrání je, chrání, dědečku, před žárným vášní mrazem, za ně ti často děkuji, tvým klečíc před obrazem. – 17
V ruce matčině.
Vila mi vínek matička k božímu tělu, k svěcení, pestrými kvítky uměle protkala bujné zelení. Vzala jetýlku čtverolist – úsměv přelétl její líc – „uvíte mi tak štěstí mé!“ zašeptám k ní se nakloníc. „Ach, kdyby v ruce bylo mé, bych ti ho dítě uvila, i nejtajnější přání tvé bych tobě krásně splnila.“ „O, kdyby v ruce bylo mé, o, já bych ti ho uvila – myrtou bych ti a růžemi života dráhu posila.“ Bolesti šíp tu zavířil v mé srdce tajné hlubině – že nespočívá štěstí mé v té dobré ruce matčině. – 18
Obraz mysli mojí.
Mlhavý závoj mysl mou nezralou obestírá, jak těsný obal pučící na jaře poupě svírá. A jak se poupě rozvinouc roztrhne roušku taje a jasna slunka paprslek ve kalich vonný ssaje: tak mysl má se rozbují a závoj temna zruší, a v pravdy svaté pablesku celou svou ztopím duši. –
V makovém poli.
Pod zeleným vrškem v dole červená se máků pole – pole máků v plném květě – usnula tam v parném letě. 19 Kol hlavy moře vlní se květů duchové spánku v laškování, paprsky slunka v kouzelném letu, čarné sny lejí v její skráni. Přistoupil král k ní ve zlatém hávu – nad čelem hrdým démantův blesk: – „Pojď trůnu mého sdíleti slávu!“ – – „Nevábí mě tvé koruny lesk.“ Přistoupil vojín s hrdinnou zbraní: – „Ždám tě rekovství za odměnu, ocel má – hleď – co krve lpí na ní!“ – – „Srdce mé žádá sladčí cenu.“ A přišel lovec z hluboka lesů – blesky jen sršel temný mu zrak: – „Sleduj mě v říš mou divokých plesů!“ – – „Hrůza mi z tebe – nechej mě tak.“ A přišel pastýř s úsměvem v líci, mladinký jara co první květ: – „Tam můj stan lásky, pojď mi jej stříci!“ – – „Nepoutej srdce, volný mi let.“ 20 A přišel pěvec s vavřínem ve vlasu, na čele bohů milosti znak, chvěly se struny v čarovném jasu, nadchnutím božským plápolal zrak. Zachvěly struny v sladkém se zvuku jak siren svodný, lákavý zpěv, zachvělo srdce v bouřném se tluku, ve líci prudce vzplanula krev. Mocněji lijí tony se divé, jak by to vášní zpěněný proud, ve vír svůj strhne to srdce tklivé – ke vzporu kdo slabou sílu můž’ pnout? Ve mysli vše jí splynulo temně tony i city v zmatenou síť – a k nohoum jeho vrhla se němě – – krasší si lavřín můž’ pěvec snít? A klesla harfa z pěvcovy ruky, ústem svým její posvětil ret, na srdci srdce zaplály tluky – a v nivec zmizel celičký svět. 21 Divná s ní se stala změna, bloudila jak omámena, v srdci tajné, němé boly – usnula – v makovém poli. –
Máje.
Těš se, moje milá, těš se na letnice, tvoje máje bude nejvyšší z vesnice. Bude před okénkem tvým se vypínati, a na ní ohnivý prapor lásky vláti. Těšilo se děvče, těšilo na svátky – v tom však přišla vojna, a s ní divné zmatky. 22 Zaplakalo děvče v té přesmutné chvíli, když jí na vždy s bohem! přišel dáti milý. Zaplakalo děvče teskně na letnice, když se porozhledlo kolem po vesničce: tu před každým domkem stojí krásná máje, na ní co krev rudý prapor lásky vlaje; před její však chyžkou pusto, osmutnělo, jako by tam ani děvčete nebylo. Zaplakala milá a plakala leta, když jí přišla zpráva, po milém že veta. 23 Že probodnut klesnul vojín meči třemi a že pohřben leží ve italské zemi.
Tak bych si ráda...
Tak bych si ráda někdy zaplakala, tak z mého srdce stísněného plna; ba tak v něm víří muka neustálá jak v bouřném moři vlnu stíhá vlna; mezi tím lidem tvrdým možno není – ten panský lid je jako ze kamení a pošlapav mých citů puky něžné ještě se směje rozmazlené kněžně. Mezi tím lidem proto žít kdo chce-li, musí být jak on – tvrdý, otupělý. Kdy slza mi chce zradit duši měkou, mocně ji zdržím silou svojí všekou, a v srdce mé, to mladé, rozpoupěné, zpět kameníc mocným se proudem žene – a kolem něho v chladném, hrdém vzdoru svou tvrdou klade, zkamenělou koru – z něj nevyrve-li teď mne ruka vřelá, brzy jak lid ten budu zkamenělá! – 24
Večerní duma.
Truchlozpěv chci zalkat tomu svému jaru, všecken jeho bujný puk že přišel k zmaru, tak jsem zmrhala je v zahálčivém snění – a věčně mi není, není k nahradění. Přec nenesu sama těžkou toho vinu, duše moje práhla, zahořela k činu – vztáhla své jsem rámě – aj, tu osud v zlosti zmatenou mne opřed’ sítí nemožnosti a posměch si trpký z mé učině bídy – podal nástroj mi – nádobu Danaidy. Zřím kol sebe; pustou černošatá leží stepí noc – tam zřícenin se hory věží; tam idolův kleslých chrámy ztroskotané, v jichžto rumech hnízdí ještěři s upíry; tam nadějí zbledlých trosky rozmetané pouště vichr bouřný v točivé vzdme víry. Tam horoucí tužby v vydoutnalém žáru, z nichž chvílemi jiskra v slabém vzlétne kmitu – zápalných oltářů nejsvětšího citu ohně polokleslé – oběti to zmaru. Zalkala bych; hlasu ret můj zprahlý němá, k nebi zrak jen letí jak výčitka němá, k nebi zrak můj letí rozohněný, žhavý, ve hvězd tam se hrouží plápol třepotavý, 25 snad by vyčet’, co as ještě útrap chová ta osudu kniha věčná, věčně nová. Zavíří to v srdci jako meče steré, z něj krvavých slzí proud se mocně dere, bouřně tak se hrne v bezemezném toku, až divoce žhavý v mém vyšlehne oku; a ta, liknavým co třpytem v výši vzlétla, utonula v slzách, ta nebeská světla, utonula světla, temno duši jímá – temno – temno – jak kdy duše – rozum – dřímá. – Naposledy vzšlehne jak blesk nebes bání – – leč – ustaň již – ustaň – v ran svých rozrývání! –
Mé hlavě.
Tak rozpálená horečně jsi, těžká moje hlavo – tak se mi často, často zdá, že v tobě není zdrávo. Jak kdy v ni vráží žhavý hřeb, tak bodá v mé to skráni, náhle kdy krev se zastaví ve bouřném kolotání. 26 Myšlenek divných míhá mi tak zmatená se vřava, bledě – ve světle mlhavém, a ani jedna zdravázdravá. Jak děcko stíny chytám je a nezadržím žádné – bůh sám ví, zdaž to život můj neb rozum v oběť padne! –
V nevinnosti květu.
Dítě, moje dítě – ký to klam děsí tě, ký přelud tě mámí, že se loučíš s námi – dítě, moje dítě – pán bůh uzdraví tě. – Ba víc neuzdraví, srdce mé to praví; cítím, matko drahá, smrt že na mne sáhá, sáhá rukou chladnou, nebědujte nad mnou. – Dcero moje milá, podporou’s mi byla, radost mého stáří smrt mi v tobě zmaří – – dítě, moje dítě – kdo mi nahradí tě? 27 – Ten bratr můj mladý, ta chlouba okolí, nechť stráží vás všady zrak jeho sokolí, bratra silné rámě, to nahradí vám mne. – Dcero moje milá, nevěstou jsi byla, až se hoch tvůj vrátí, bude naříkati – – ach, když tebe není – kdo mu k potěšení? – Sestřičku mu mladší vychovejte, máti, oželení snadší mé mu bude ztráty; nechť mu mne nahráží, mou jej láskou blaží – mne poručte bohu, ať zemříti mohu. – Dcero moje milá, ty nevěsto mladá – proč tvá bujná síla záhy ve hrob padá? ten život tvůj mladý, světa nepoznaný – proč v ty hrobní chlady záhy zakopaný? – O, neželte, máti, ten můj život mladý, nechť si smrt mne zchvátí čistou, beze vady; jará a spanilá s bohem! dává světu – bujná moje síla – v nevinnosti květu. – 28
Já vezmu závoj.
Nadějí plna jsem vstoupila v svět, každá jak mladá duše chvějíc vstoupá; seznala jsem však, že ten blaha květ na uhnilém jen kořenu se houpá; to zloby lidské ještěra podryty zubem nekalým.– já vezmu závoj kláštera a světa hrůzy zahalím! – Člověka hledala jsem vznešenost – však kletba lid ten padlý tíží děsná, že v prach zašlapán svaté pravdy skvost, a cit posměchem tupí vřava běsná. V mém srdci zklamu příšera s výkřikem bolu zoufalým – – já vezmu závoj kláštera a srdce rány zahalím! –
Loučení.
Naposledy ještě s slzou v oku noha sem nese mne třesoucí, k věčného kde osud hynoucí srdce nutí rozloučení kroku. 29 Měj se dobře, šumný vlnek toku, moje růže, myrto květoucí, vonná loubí, hrdě se pnoucí dube, mohutných ty cedrů soku! S bohem buďte, větérkové hraví, háječkův posvátný šepote, truchlopěvče, vodopáde lkavý! S bohem buďte, svatostinná houští, i slavíkův sladký klokote – – srdce mé již bezradostnou pouští.
Z večera.
Nejblažší jsou chvíle mého žití, když se klid večerem rozhostí, hvězdy vzejdou v nebes výsostí, anděl spěje vůkol spánek síti. V srdci mém se svatá jiskra vznítí, cítím být se jinou bytostí, klesnou pouta lidských křehkostí a duch pouhým duchem být se cítí. 30 Z srdce pne se modlitba mi žhavá, jako sloup, co do nebes až sáhá; a ten bol, co v srdci děsně víří, ve tichých se slzách rozplyne, a v posvátné této hodině s zrádným světem srdce zas se smíří. –
Přítel.
Šírou vlastí putovala, hledala bych, kde ta skála, kde ta skála, z níž vzat bude kámen ku mé hrobce chudé. Objala ji s pláčem lkavým, zlíbala bych retem žhavým, zplesala šíleným jasem – přítele že nalezla jsem! 31
Oráč.
Oře si, oře mladý hoch na – panském – pode strání, vrány si kráčí za pluhem chraptivém u krákání. Oráči divné myšlénky hlavou se mladou matou, když pluh tu půdu rozrývá, tu půdu drahou, svatou. To role jeho bývalo po otcích to památkou, kdy ještě klidně v vísce žil s otcem i drahou matkou. Seslal bůh kroupy jeden rok nadějné na osení, a dvorec lehl popelem za krátko o jesení. „Nemožno dluhy zaplatit!“ to uznali i páni a s spáleništěm pole jen vzali si po uznání. 32 A vystavěli panský dům, kde stával dvorec prostý, tam v skvostných síních hodují a provádějí hosty. Matka ta z toho zemřela, hlad otce moří, žaly, syn, ten může se šťastným zvát, že do služby ho vzali. Oře si, oře zadumán, a truchle hlavu sklání, vrány si kráčí za pluhem žalostném u krákání.
Babička.
Slunko hřeje – jako v máji, na palouku děti hrají, to babička dobrá, milá, na mezi se posadila, smavě po nich bloudí zraky – „vždyť dítětem byla taky.“ 33 V zadumání před se zírá, tajnou slzu děvče stírá: kolem hoch – dá pozdravení – děvče líčko ve plameni. Babička to dobře spřádá –– – – no – „vždyť byla také mladá.“ Za krásného jednou rána kadeř věnci propletána, babička na vnučky skráni volá nebes požehnání; slza zrosí její zraky – – „vždyť k oltáři spěla taky.“
Mladá žena.
Pochovali ženu mladou, tichou jako šepot háje, nevinnou co slza panny, dobrou jako anděl ráje. Mladá žena – děcko pouhé, sotva že ten život znala; žena mladá – v žití krátkém dosti již se naplakala. 34 Žena mladá – děcko pouhé – sotva že ten život znala; mladá žena – krátké žití – přec již pohrobit je přála. Stojí manžel nade hrobem, kruté žely v duši víří – zdaž ta slza v jeho oku – zdaž tu vzlétlou duši smíří? –
Budoucno.
Kdy den již zašel za ty hory dálné, a s ním přítomna žaly, strasti, boje – tu před mou duší uplašenou žalné budoucno mraky rozestírá svoje. Budoucno temné, jako závoj vdovy, truchlé jak její píseň rozželená – nad manžela a dítek kdy se rovy večerním nese vánkem rozechvěná. 35
Protivy.
Často myslím, že klam to jen – a přec to pravda svatá, že duše moje tebou je tak vřele zaujata. Často myslím, že pravda to – a přec to klam jen krutý, že ke mně aspoň trochu zas tys náklonností jmutý.
Tys jako divá krajina.
Tys jako divá krajina, v níž krása s hrůzou spojena; skaliska k nebi strmí holá, s nich drsným křikem dravec volá, propastí jícny otevřené tam číhají zas na oběti, z dáli se divá bouře žene, a polem chladné stíny letí. 36 Tam v dáli černají se bory – tam divé vody ryjí břehy – na nebi černých mračen horyhory, z nich slunka skáčí žhavé šlehy; divěji vodopády šumí, skalami vichr zaduje – mé srdce sobě nerozumí, tě hrozí se a – miluje. –
Tvoje kadeř.
Kadeř tvoje přeletěla, dotknula se mého čela, dotkla se tak lehce, jemně – zabušilo srdce ve mně. Zardělo se moje čelo jak by tím se pyšnit chtělo, rtové moji zahořelizahořeli, jak by čelu záviděli. 37
A ty...
Tys v ní svých hledal obraz snů, svůj něžný cit jí’s věnoval, k ní ses co děcko přitulil, v ní jen svůj zřel jsi ideál; a ona tebou pohrála, hled její jiné lákal, tvému se bolu vysmála – a ty – jsi pro ni plakal. Tys bloudil kolem jako stín, ve tváři tajný vryt tvůj žal, snils o životě ztraceném – a schůzkám jsi se vyhýbal; děv pestrý kruh tě nejímal, jich hled tě marně lákal – mých slz jsi sobě nevšímal – a pro ni jen jsi plakal.
Modlitba.
V pozdní večer ku modlitbě přiklekla jsem k svému lůžku, planoucí jsem svoje tváře chladnou tiskla ve podušku. 38 Na ňadra jsem rozechvěná křečovitě tiskla ruku, hlasně bušilo mé srdce ve divokém, plachém tluku. Z palčivých mi očí vřelá za slzou se slza lila, vzlykali cos rtové žhaví – – zdaž as modlitba to byla? –
Holuběnka.
Holuběnky křídla bělá nad hlavou mou zašuměla, zašuměla letem v dáli – tam – kde sladké oči ždály. Sladké oči – touží v dáli – bouřně krev se k srdci valí – kéž by křídla rozpnout smělo, aby k tobě zaletělo! – 39
Já bych ti ráda uvěřila.
Ty jsi mi vyznal lásku svou, a lásku mou jsi žádal, však nedůvěry duši mou traplivý cit ovládal; a teď mysl má slabá, mladá, těžkou nese úlohu – já bych ti uvěřila ráda, ale žel – já nemohu. Budoucna obraz žalný mi před očima se míhá, noc temná s mraky valnými, a bouře bouři stíhá; však tvá mi kreslí mysl čilá jasného blaha oblohu – já bych ti ráda uvěřila – – ale žel – já nemohu! 40
Východ slunce.
Vzneslo se slunko nad hory tím vzduchem rozvlněným, – jako ta hymna svobody nad lidem uvolněným. V mé okénko však padli jen mdlí jeho pableskové, – jako ta píseň volnosti ve mříže žalářové. –
Mladý život.
Kdy přes život mladý žalu chmury letí, jak na jarním nebi mráček kdy viděti – jak blankytem jasným obláčkové bílí lehýnce v dál plynou, kde se rozeptýlí. Kdy však přes něj chmury temnokřídlé viny táhnou, vrhajíc’ naň těžké svoje stíny – bez zkázy se mrakové ti nerozplynou – – běda – život mladý kdy zkalený vinou! 41
Naposled.
Krvavě slunko zapadalo, černý se nad ním vznášel mrak – krvavě srdce zaplakalo, zkalil se rmutem jasný zrak. V dáli to hromem zahlušilo, že pozatřás se šírý svět – v blízku to srdcem zabušilo, jak kdy se loučí – naposled.
V mém srdci.
V mém srdci vryt je obraz tvůj hluboce písmem krvavým, však já tu ránu růžovým závojem smíchu zahalím. A hrdě chci ji, hrdě nést, jako šíp svůj postřelená laň – až dokrvácí srdce mé, zaplatím smrti –– žití daň. 42
Oči sivé.
Oči sivé, oči sokolové, proč letíte v modro oblakové? když vás k srdci zbouřenému vinu, co hledáte v dalekých hor klínu – a když k vám se moji tisknou rtové, kam letíte – zraky sokolové? Zraky sivé, zraky sokolové, co hledáte v dáli blankytové? Mníte, že ráj, co ve vás se zračí, blahu duše mojí nedostačí? hledáte tam pro vás nebe nové – oči sivé, oči sokolové?
Prostý dům.
Prostý dům jen, okenéčka malá, a přec bych v ně stále, stále pozírala; vetchý dům jen, střecha šindelová, a přec pro mne zvláštní, zvláštní vnadu chová; špatná střecha, již prorůstá mechem, a přec mnohým, mnohým zatoužím k ní vzdechem. 43 Ba, ta špatná střecha drahou hlavu kryje, a v tom prostém domě vřelé srdce bije, z těch okének malých věrné oči hledí a ty o mně také dobře, dobře vědí.
Zaplaš je...
Zaplaš je, ty děsné chmury, jež mou táhnou oblohou, co mou duši černým křídlem ovanuly – ubohou! Zaplaš je, to dusných příšer hejno, kol se rojící, v žalných předtuch teskné stíny duši moji halící. Zaplaš je! kouzelným prutem jak tknuto se rozletí – zaplaš je! čarovnou mocí zmizí hned – v tvém objetí. 44
Nezapomeň na mne.
Až se rozplynou ty ráje lásky naší, v nichž srdcí našich mladé sny se vznáší, až naděje se naše rozdrtí, až z mého vyrván budeš objetí, až věčně rozvedou nás hvězdy klamné – nezapomeň na mne! Až někdy osud krutou rukou svojí, níž staré svazky ruše nové pojí – děvu ti jinou za choť vyvolí, mne družkou jinému být uvelí, jinému v hoři, v strasti přenáramné – nezapomeň na mne! Až nad mým rovem, v nějž po žití boji věčného klesnu spánku ku pokoji, tajemným vzdechem větřík zaletí, můj obraz v mnohých zbledne paměti, a nikdo slzu neuroní za mne – nezapomeň na mne! – 45
Ty loučíš se...
Ty loučíš se – mdle má se hlava kloní, jako kdy květu slunka hasne blesk; ty loučíš se – mé oko slzy roní, mé srdce bolný, bolný svírá stesk, v mých prsou jak by umíráčkem zvoní – ty loučíš se – mdle má se hlava kloníkloní. Nuž – s bohem jdi a pomni oněch chvílí, v nichž srdce mého slouchals tlukotu; na tvém kdy žhoucí mé se líce kryly, zas v magickém kdy hvězdy ligotu tichými svědky lásky naší byly – nuž – s bohem jdi, a pomni oněch chvílí! A pomni vždy, že nežiješ jen sobě, žes bytosť jinou k sobě připoutal, jejížto žití vkořeněno v tobě, jejímž jsi zdrojem životním se stal; bez tě mi mrtvo, pusto jako v hrobě – o, pomni vždy, že nežiješ jen sobě! 46 Nuž – s bohem jdi, má duše s tebou spěje, s tebou mně samy větší, lepší díl; vrať se ty samé city v srdci kreje, vrať se mi tak, jak mne si opustil! Poslední prosba ta mi v rtech se chvěje – nuž – s bohem jdi, má duše s tebou spěje!
Otázka.
K zlatohvězdné nebes báni z večera jsem hleděla, hleděla jsem v zadumání – – čí to hvězda sletěla? Což jen pro tu místa není, ač tam milliardů třpyt? tisícové jsou blažení – jen já nesmím šťastna být? 47
Tvoje láska.
Mně láska vzešla tvoje, co skvělý meteor, temnem kdy noci bleskně s oblačných letí hor. Žhoucím jsem zrakem ssála ohnivý jeho let, v čarovných blesků moři vzplanul mi krásný svět. Přežhnouc mou dráhu shaslo to žití plamenné – v pustém se octlo temnu mé srdce zmámené. –
Trhávala...
Šumivé potůčku vlnky lučinou se rozvodnily, pomněnky, jež ruka drahá trhávala – zatopily. 48 Trhávala – ruka drahá – oči mé se rozvodnily – a zpomněnky zašlých rájů v žalných slzách zatopily.
Zahleděla...
Zahleděla jsem se v obraz toho, jemuž pro mne rovno v světě není, zahleděla se jsem dlouho, dlouho – krasším byl mi v každém okamžení. Zakalila mlha oko moje, zatemnila jiskru jeho žhavu, bohatá pak, trpká slza těžce padla na tu krásnou, drahou hlavu. –
Loučení – shledání.
Tak jsme se krásně rozešli, jak jen se rozjíť mohou nejblaženější duše dvě nebeskou pod oblohou. 49 A kol nás moře růžných snů – ta stará lásky báje, a tužeb, hrdých nadějí čarovné, vzdušné ráje. Sešli jsme se; za krátký čas jaká to změna s námi? tak cize, chladně, nuceně, jak bychom nikdy známi. Ba: ten našeho blaha chrám nad hlavou nám se sřítil – a zapřít jeden druhému musí, co prvé cítil.
Mé štěstí.
Hledala jsem štěstí na milého poli, netušil je nikdo srdce mého boly. 50 Netušil, jen kvítí té medulky špetlo – tady že mé štěstí nikdy nevykvětlo.
Bouře mládí.
Hoj, vy bouře, bouře mládí, což letíte nad mou hlavou! což sáháte v dráhu moji rukou žhavou, rukou dravou! Což ryjete blesků šípy krvavé mi rány v čelo! což bodáte v srdce moje, jak by dokrvácet mělo, že se chvěje v ňader hloubi jak to ptáče uplašené, v mrtvou poušť kdy orkán divý perutí je lednou vžene. 51 Ach, to ptáče přece může pod křídélko hlávku skrýti – já však musím v přímé čelo blesky vaše nechat rýti!
Osamělá.
Padla v mé okénko zář měsíce bledá, jak kdy v jeho stínu známého cos hledá. Šepotaly hvězdy sobě v udivení, že s tou naší láskou co bývalo – není. Zaduněl si větřík v okno jak by v zlosti, že nemůž’ naslouchat šepotu milosti. 52 Zabušilo srdce tesklivě v mém těle, že jest ach, tak strašně, strašně osamělé!
Zrady msta.
Havrani, havrani! kam letíte k snídani? Cesta naše nedaleká, kvas řídký nás, vzácný čeká, na dvé krásných očí zrádce pochutnat si máme sladce. V jaký boj, v jaký boj, váš krahujcův spěje roj? Táhneme v tak silném pluku pro tu věrolomnou ruku – na ní prsten, v formě hada, zrádce ruka v díl nám padá. Orlové, orlové! cíl kde pouti vzduchové? 53 Lásky msta by daň svou měla, vyrvať černé srdce z těla – a to věčnou pro výstrahu: že se zrádce rovná vrahu.
Družce.
Dva safíry v lemu démantovém oči tvoje, oči slzící; roníš se mnou nad mé lásky rovem, duše drahá, perly třpytící? Kdyby ještě oživnouti směla ta mé lásky růže zlomená, rozkvětla by, slzí těch anděla nebeskou jsouc rosou skropena.
Život ztracený.
Zanikl zdroj mi slzí již, jen suchý pal mi ve očích, a na prsou mých dusná tíž, a kolem rtů mi trpký smích. 54 Obrazů divných, míhavých ve mysli mé roj zmatený, a z vidin mi těch mlhavých jen jasno – život ztracený.
Budova blaha.
Na základě jsem tvé lásky hrdou klenbu vzepnula, z nadějí a tužeb smělých – zrádně se mi sesula. Budova ta stavitele ve rumech svých pohřbila – a truchlé jsou zříceniny srdce mého mohyla.
Němá bolesť.
Tak mi všecka radost v světě odumřela, že mi tvoje láska jak sen přeletěla. 55 Přelétla mi jak to zlatokřídlé ptáče – srdce mé jí želí, srdce pro ni pláče. Srdce pro ni pláče, oko slzy nemá – je to bolesť velká, je to bolesť němá.
Oči žhavé...
Oči žhavé, oči jedovaté, proč luk ohnivý svůj napínáte? což v ty rány znovu rozervané hled váš jedu vlévat neustane? proč bodáte v srdce šípy klaté, oči žhavé, oči jedovaté? Oči žhavé, oči jedovaté, proč tak divým ohněm plápoláte? což míníte pomstou blesku svého vyrvat ještě z srdce zlomeného poslední ty klidu jiskry svaté – oči žhavé, oči jedovaté? 56
Zvuky noční.
Jak nocí svatou závoj s nebes splývá ten stříbrotkaný ze paprsků luny: tak k výši hvězdné pnou se mého srdce, té zlaté harfy naladěné struny. A zazní jemně, jak v modlitbě svaté, a ty lehýnce rozechvěné tóny v obrazy vtělí průhledné se, vzdušné – jak v budoucna tajemné visióny.
Kaple na podlesí.
Hoj, ty kaple na podlesí, co mi chováš tajně skryto? ve tvých šedých stěnách moje jmeno drahou rukou vryto. Minula již léta bolů, odřeknutí, odloučení – a v tvém písmo svatém lůně – to vyhaslé dosud není? 57 Časem budou vyhlodané přec ty jeho zbledlé čtensy – věčně však nezhasne jméno vryté v srdce mého stěny. –
Bez nápisu.
Tak mnohá jiskra, zárod ducha velka, tlumena bídou uhasíná v málu; tak mnohý démant neskonalé ceny nepoznán leží povržený v kalu. Po něm ta panská hrdě šlape lůza a krvavě svou hnusnou šlepěj vbodne – tu hlavu prázdnou, balón vzdušný vznášíc – ve mnohé čelo diadému hodné. Ba dobře šlape! vždyť by démant zleštěn oslepil zraky v děsnou temnotu, vždyť by ta jiskra mocným vzdmuta dechem tu bídnou objasnila nicotu. 58
Ó nechte mne!
Ó nechte mne, v tom voze dusno, těsno, ó nechte mne, já půjdu lučinou! kraje, co teď mé oko rychle míjí, v celé se kráse před mnou rozvinou. Já naviju si věnců z jara květů, jimiž krajina pestře poseta; a z plna srdce, z citu zjařeného si zajásám šírého do světa. Jsem dítě přírody a nehodím se v ten život váš tak panský, nucený; já svatým, čistým dechem jejím dýši, a zapřít ji – život mi bezcenný! Ó nechte mne, nechť koně tryskem rychlým vás unášejí prachu pustinou – ó nechte mne – u vás mi dusno, těsno, ó nechte mne – já půjdu lučinou! 59
Lidské úsudky.
V úsudků lidských zrcadle těžko mi obraz můj je zřít, neboť mne jedni zbožňují – druzí hanou chtí rozdrtit. Proto mi střežit se, bych snad nezhrdla vlastní zálibou, neb sama hrůzou zděšena bych nezoufala nad sebou.
Do ciziny.
Na květ útlý citu mého padly ciza chladu stíny; zatoužila duše moje tam po horách domoviny. Jak holubka uplašená let svůj toužný rozepnula, v místech svatých upomínek zmdleným křídlem spočinula. 60 Spočinula, vhroužila se ve minula zbledlé rumy, rozelkala krajem šírým písně smutné, žalné dumy. Rozelkala píseň smutku, ten svůj nářek holubiný – že vyrvána z lásky lůna byla chladné do ciziny.
Obava.
Neráda tě vidím, máti, zírat ve hvězd, luny svit, bojím se, že mohl tobě všelico by vyzradit. Když mne prvně v svaté době líbal štědra večera, viděly to bludičky ty blankytného jezera. 61 A když stával pod okénkem v půlnoc tajné hodině – bývaly tichými svědky hvězdy s lunou jedině.
Mladé srdce.
To mladé srdce – bůh sám ví jen – co se tak někdy rozplesá, jak chovalo by ráje rájů a nebes krylo nebesa. To mladé srdce – bůh sám ví jen – co se tak někdy rozželí – jak by v něm ryly smrti steré, a pekel pekla hořely.
Přece.
S oltáře srdce zbožňovaná, krásná mi sřítila se modla ztroskotána; zlomila okovy jsem démantové, jimiž má bytosť k tobě připoutána. 62 Vítězstvím hrdě ač má duše vzplála, přece ten osten želu neutlumí, a přece zpláču nad svým vlastním činem, jak onen Říman nad Karthaga rumy.
Tvá slova.
Připnula jsem je, ta tvá lásky slova v nebes až stan rozpjatý písmem démantovým; tam čítám si je ve tajemných nocích, jež luzně hvězd halí se rouchem pableskovým. Tam čítám si je, ta tvé lásky slova, tamo mně září věčně, věčně nezměněna, ač na vždy již oněměl zvuk jich sladký – jak z mrtvé ruky harfa klesne roztříštěna.
Mé písně.
Já sbírám ty drobty poesie, jež v skutečnu najdu rozseté: spojíc s nimi mládí illusie protkávám si žití děvčete. 63 Sporé jenom, sporé drobty její, mezi pískem málo zlatých zrn, zřídka v rumu drahokamy tlejí – málo jenom růží – mnohý trn. Přec je sbírám: nechť úsměšek skáče kol rtů mnohých – to mne nemate, těch dnů mládí, těch dnů smíchu, pláče zpoměnky si skládám květnaté. Až se na života žhavém palu peruť ducha mého rozplyne, zbudou mi z všech mládí ideálů písně mé – ohlasy jediné.
Upoměnkám.
Naposledy, než života oddíl nový nastoupím, přelétněte upomněnky odkvětlých dob srdcem mým! 64 Přelétněte zlatovlasých snů mých matné odlesky; i vidiny citů svatých, jež vzňal zápal nebeský! Přelétněte naposledy v svěžím dechu srdcem mým; pak nechť s žitím odekvětlým i zpomněnky pohrobím!
Zapadalo slunko...
Zapadalo slunko za mlhavou horu, zapadalo jitro žití na obzoru. Zapadalo slunko za sinavým mrakem, provázela je tam dívka shaslým zrakem. 65 Zapadalo slunko za červánky rudé, že se první láska nikdy nezabude. Zapadalo slunko ve krvavé záři, že ji zjitra jiný vede ku oltáři.
Svatvečer.
Byl svatvečer před jitrem sňatku, tajemný povzdech krajem vlál, v srdci to v divném vřelo zmatku, a v oku vlhký oheň plál. Ten vážný úkol žití mého, co prv tak svůdně skvít se zdál, prost závoje již lákavého přede mnou v čiré pravdě stál. 66 K nebesům letěly mé zraky v němém o sílu úpění – prosvitly hvězdy mezi mraky a kynuly mi v loučení. A na čelo mé v rozhoření tak chladná krůpěj skanula, byla to rosa posvěcení, či slza mého anděla?
Nuž – strojte mne...
Nuž – strojte mne do rubáše, hrob již čeká přichystaný, již na našem kostelíčku vyzvánějí dvoje hrany. Sem to roucho běloskvělé ozdobené myrty skvostem, a ten závoj mlhotkaný, nepohřbím se v šatě prostém. 67 A tu věnce zdobu krásnou propleťte mi vlasem rusým, hrdě v ní chci čelo vznésti, než jí věčně vzdát se musím. Roucho mé je roucho hrobu: mrtvoly ta bledosť v tváři, ledový chlad v srdci mrtvém, nuž – veďte mne ku oltáři!
Modlila se...
Modlila se matička má z rána časně – na úsvítě; modlila se za svou dceru, modlila se za své dítě. Zaznělo to před okénkem jak svatebních písní chvění. Požehnat mi matička má povstalatě od modlení. 68 Žehnala mi matička má s slzou v oku bolnosladkou, abych byla šťastnou ženou, abych byla šťastnou – matkou.
Mé tajemství.
Až fiala z omladlé vzpučí země hrudi, dvé očinek modravých k životu se vzbudí. Až ples ptactva rozzvučí nivy smaragdové, prvým mladí úsměchem pozdraví mne rtové. Až stromoví v slavnostní háv odí se květu, sladké mé se tajemství všemu zradí světu. 69
Mému dítku.
Poupě srdce mého, ty předrahé dítě, ubohá tvá matka čemu porodí tě! Málo tebe v světě, málo blaha čeká, ani krov nádherný ni kolébka měkká. Příbytek tvůj prostý, lůžko tvoje chudé, ve náručí matky přec ti dobře bude. Ta obejme tebe tak něžně, tak vřele, bohatstvím své lásky obsypá tě celé. 70 Ze svých drahokamů palác tobě zrobí, skvostných perel leskem čílko tvoje zdobí. Šatečky ti utká z zlatoskvoucí nítě a slaďounkým medem hojně napojí tě. Písněmi tě svými v spánek ukolíbá, k probuzení jemně sen s oček tvých slíbá. Tak v mladinkém žití rozkoší ti stero, jak bys v lůně kněžny bylo vypučelo. Jak se ale vyrveš z matčina objetí, přemnoho ti bude žalu přetrpěti. 71 Již ve krůčku prvním budeš chladnou rosou brodit musit nožku slabou, útlou, bosou. A kdy zatoužíš si po hře rovných druhů, zle se ti povede v rozpustilém kruhu. Ti kamení ostré na cestu ti shrnou a bělounký šat tvůj mnohou skalí skvrnou. Ve pustině tebe na bezcestí svedou – tam slzičky zrosí tvářinku ti bledou. A ty v rozželení volat budeš: máti! budou se tvým slzám, tvému želu smáti. 72 Ach, ty drahé poupě, kéž by možno bylo, by se’s nikdy srdce matky nevzdálilo!
Když si tě držím...
Když si tě držím v náruči bělounké, hebké ve plence, v tvou tvářinku se zahledí, jak druhdy v obraz milence. Tak horoucně, jak zřela bych nový zdroj žití vytrysknout, tak blouznivě, jak chtěla bych v ní ztopit se a – zahynout. A jako z jeho zraků mi budoucno sladké kynulo, tak v tvé si čítám tvářince své krásné, blahé minulo. 73
Divné lože.
Je to divné lože, postel naše chladná, poduškou nám země, a pokrývka žádná. Ten vichr burácí v vetchý krov nad námi, jak by nás chtěl jeho přikryt ssutinami. Jen mé slzy žhavé ve proudech se valí, jak by naše chladné lože zahřívaly. Ba, v divném to loži spočíváme spolu, já v náruči mého zoufalého bolu. 74
Královna noci.
Na západě se z večera hvězdnatá brána otvírá, a z ní, hle, noci královny zjev krásný vzejde, čarovný. Na černém oři hrdinně vznáší se krásná jezdkyně, temné jí roucho splývá v zem, démanty vrouben jeho lem, a čelo zdobí diadem měsíce čarným půvabem, bělou se šijí vine vlas bohatý, plný bujných krás, a závoj splývá po skráni z paprsků luny setkaný. A kůň podkovou tepe v zem, až jiskry srší kolkolem, a lid praví si po kraji: „Jak ty hvězdičky padají.“ A za ní od západních hor se duchů spánku vznáší sbor: ti temní, to jsou snové zlých, dobrých ti v hávech květnatých. Tak každé jasné noci zříš královnu svou projíždět říš, 75 ta béře v svém se průvodu až tam k těm horám východu, tam zmizí v záři karmínu, v zklenuté hráně z rubínů, z níž zlatým leskem osloněn s úsměvem vzejde – mladý den.
Náš život.
Ten život náš je úloha, jsme na tom světě žáci: tomu je snadna jako nic – ten s ní má pernou práci. Ten odříká ji nazpamět a nerozumí slovu – ten hloubku její zpytuje a vždy počíná znovu. Ten pochopí ji pojednou, v ní um života všaký, ten tam se do ní nevpraví, byť v ní své ztopil zraky. 76 A osud náš je učitel přísný, vážného vzhledu, ten rozdává nám úkoly a tresce bez ohledu. Ten zkoušky den, soud poslední, se v dáli hrozně míhá, pak má být nebe „prémium“ a peklo „černá kniha“.
Já zírám...
Já zírám v světlo kahance tak liknavé, tak kmitavé, a před mým zrakem vznáší se obrazy divné, mlhavé. Zřím to své dětství: svěží luh – mladistvá zeleň kypí v něm, ta hlava mladá plna tuh – divů jí plna šírá zem. 77 Volnou se myslí nese v dál, jak skřivanův ples nade kraj, zas na rodný se tulí práh – a směle věří v každou báj. Zřím to své mládí; jarý duch svých křídel zkouší pružný let, již nevěří, i bádá sám, a sám svůj chce si tvořit svět. Však v neustálém zápasu jen v pochybnostech kolotá, ku pravdy slunci zrak mní nést – věčná jej jímá – slepota. A zřím se nyní; zlomenou tu vleku peruť v kalu běd, a kol vítězný luzy smích a kol úšklebků hnusný jed. Však jiskra, již bůh v srdce mi co chranné kouzlo vložil sám, ta neshasla, ta žije v něm, jak v chrámě Vesty věčný plam. 78 Jak perli v moře hlubině, jak démant v lůně černých hor tajím ji v srdce úkrytu, k útěše sobě – oněm vzdorvzdor. Ji znesvětil by hrubý hled, jí čistý, svěží lesk by svad’ – zírám v to světlo kahance a kol mne pusto – kol mne chlad. Vichr burácí do oken, stříbrné květy kreslí mráz – ten lampy knot tak tichounce jak nepoznané žití zhas’.
První lásky...
Kolébá se duše moje v upomínek zašlých šeru, jak ta loďka rozhoupaná lazurovém na jezeru. 79 Tak smělou se myslí hrouží ve minula dálné stíny, jak to veslo vodorytné křišťálové do hlubiny. Tak se luzní obrazové jasně, temně kolem mění, jak kol loďky houpající zčeřené se vlnky pění. A ten slunka pablesk zlatý, co ve každé vlnce hraje – jest to jenom odlesk matný toho první lásky ráje.
Nastala doba...
Nastala doba vzkříšení, a vlastí čilý vane ruch, a jeden žije v srdcích všech volnosti, světla velký duch. 80 Ta naše mláď, bujarý kmen nadějných květů, zdar tu jist, s hrdostí národ patří naň – já opadávám – svadlý list. Tam bojovníci svobody krvácí z sterých, tajných ran – já pěji písně milosti, a uchýlím se v lásky stan. Tam zápasníci osvěty pnou k výši v závod orlí let – já hejčkám svoji dcerušku, kolébka její můj je svět. Kolébka její svět je můj, úsměv její má odměna, a vše kol sebe zabudu ve bytosť její vhroužena. Jen když nám padlým nad rekem nová se zklene mohyla, dím jí, až v matku dospěje, by nové reky rodila. 81
Má píseň labutí.
Pohřbili můj život mladý v kruté hloubi dravé trýzně, vznesly se, aj! nad propastí tóny labutí mé písně. A ta píseň – nesmrtelna jiskra, z žití rumů vzlétla, ve život se vtělíc nový – v dítku mém zas rozekvětla.
Mé písně.
Odletěly písně moje, jak to ptactvo o jeseni, ba poznávám, že v mém srdci není více jara, není. Táhne zima v srdce moje ve svém ledném, sněžném šatu, v kraje lepší, láskohřivé písně moje prchly v chvatu. 82 Divně jsem je šatívala, ty své písně, drahé děti; mnívali jste; že to purpur? srdce krev vám bylo zřeti. Divně jsem je zdobívala, ký div, že si povylítly? mnívali jste démanty je? zoufalství to slzy třpytly. 83
OBSAH.
Připomenutí. Jen pablesk jeden!1 Krátce (Kvapně běží mého žití kroky)2 Neustaň (Ve vnitru svém svatou kdo jiskru cítíš)3 Bílá Hora (Vzpomněla jsem na tu horu)4 Klášterní zdi (Divně mne to – divně kolem srdce svírá)5 Pravila matka...6 Don Juan (Na jezeru nebes bludným)8 Cigánka (Já bych si přála cigánkou být!)9 Přadlena (Nebe i země samý sníh)12 Stará lípa (Káceli tu starou lípu)13 Světla a stíny (Mnozí lidé – bez vší barvy)15 Moje ideály (Již pohřbeny jsou moje ideály)– Dědečkovi (Před tvým, dědečku, obrazem)16 V ruce matčině (Vila mi vínek matička)18 Obraz mysli mojí (Mlhavý závoj mysl mou)19 V makovém poli (Pod zeleným vrškem v dole)– Máje (Těš se, moje milá)22 Tak bych si ráda...24 Večerní duma (Truchlozpěv chci zalkat tomu svému jaru)25 Mé hlavě (Tak rozpálená jsi horečně)26 V nevinnosti květu (Dítě, moje dítě – ký to klam děsí tě)27 Já vezmu závoj (Nadějí plna jsem vstoupila v svět)29 Loučení (Naposledy ještě s slzou v oku)– Z večera (Nejblažší jsou chvíle mého žití)30 Přítel (Šírou vlastí putovala)31 [84] Oráč (Oře si, oře mladý hoch)32 Babička (Slunko hřeje – jako v máji)33 Mladá žena (Pochovali mladou ženu)34 Budoucno (Kdy den již zašel za ty hory dálné)35 Protivy (Často myslím, že klam to jen)36 Tys jako divá krajina– Tvoje kadeř (Kadeř tvoje přeletěla)37 A ty... (Tys v ní svých hledal obraz snů)38 Modlitba (V pozdní večer ku modlitbě)– Holuběnka (Holuběnky křídla bělá)39 Já bych ti ráda uvěřila (Ty jsi mi vyznal lásku svou)40 Východ slunce (Vzneslo se slunko nad hory)41 Mladý život (Kdy přes život mladý žalu chmúry letí)– Naposled (Krvavě slunko zapadalo)42 V mém srdci (V mém srdci vryt jest obraz tvůj)– Oči sivé (Oči sivé, oči sokolové)43 Prostý dům (Prostý dům jen, okénečka malá)– Zaplaš je...44 Nezapomeň na mne (Až se rozplynou ty ráje lásky naší)45 Ty loučíš se...46 Otázka (K zlatohvězdné nebes báni)47 Tvoje láska (Mně láska vzešla tvoje)48 Trhávala... (Šumivé potůčku vlnky)– Zahleděla...49 Loučení – shledání (Tak jsme se krásně rozešli)– Mé štěstí (Hledala jsem štěstí)50 Bouře mládí (Hoj, vy bouře, bouře mládí)51 Osamělé (Padla v mé okénko)52 Zrady msta (Havrani, havrani!)53 Družce (Dva safíry v lemu démantovém)54 Život ztracený (Zanikl zdroj mi slzí již)– Budova blaha (Na základě jsem tvé lásky)55 [85] Němá bolesť (Tak mi všecka radosť)55 Oči žhavé...56 Zvuky noční (jak nocí svatou závoj s nebes splývá)57 Kaple na podlesí (Hoj, ty kaple na podlesí)– Bez nápisu (Tak mnohá jiskra, zárod ducha velka)58 Ó nechte mne!59 Lidské úsudky (V úsudku lidských zrcadle)60 Co ciziny (Na květ útlý citu mého)– Obava (Nerada tě vidím, máti)61 Mladé srdce (To mladé srdce – bůh sám ví jen)62 Přece (S oltáře srdce zbožňovaná, krásná)– Tvá slova (Připnula jsem je, ta tvá lásky slova)63 Mé písně (Já sbírám ty drobty poesie)– Upomínkám (Naposledy, než života)64 Zapadalo slunko...65 Svatvečer (Byl svatvečer před jitrem sňatku)66 Nuž – strojte mne...67 Modlila se...68 Mé tajemství (Až fiala z omladlé)69 Mému dítku (Poupě srdce mého)70 Když si tě držím...73 Divné lože (Je to divné lože)74 Královna noci (Na západě z večera)75 Náš život (Ten život náš je úloha)76 Já zírám...77 První lásky... (Kolébá se duše moje)79 Nastala doba...80 Má píseň labutí (Pohřbili můj život mladý)82 Mé písně (Odletěly písně moje)–
E: lk + lp; 2002 [86]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Stýblo, Bedřich; Pospíšil, Jaroslav; Dvořáková-Mráčková, Albína
(Komisní sklad B. Stýblova kněhkupectví. Tisk Jaroslava Pospíšila v Praze. Nákladem vlastním.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [VI]+88

Věnování: Villani, Karel Maria Drahotín
(Urozenému pánu, panu Karlu M. baronu Villanimu, proslavenému národovci a básníku, v nejhlubší úctě věnuje spisovatelka.)