Moje idály.

Albína Dvořáková-Mráčková

Moje idály.
Již pohřbeny jsou moje ideály, co v duši mé tak mocným ohněm plály, co v život loudily mi bludné hvězdy, obrazy luzné – a přec klamné vezdy, duše mé touhu zas kojily touhou, mladosť mou měníc v útrap řadu dlouhou, a srdce moje jimi rozdrceno již se jich vzdává – klamem přesyceno. Naposled vzplály u mohutném žáru, kdy najíti se zdály – rozumění, 15 však zas to klam jen byl u pravdy tvaru – a tudíž klesly v věčné zapomnění. Já se jich vzdávám, vzdávám všeho snění, nechci hledat, co není k nalezení, a nechci hledat v poušti rajské kvítí – a nechci hledat bohy v lidských synech – a ne svatosti zápal v nízkých činech – – jak život mi se dává – – tak chci žíti; a žíti chci taktak, jako jiní žijí, co číš života klidným douškem pijí, kteří o bídě veškerenstva neví a jimž sen sotva ve snu že se jeví. A nade hrobem mrtvých ideálů ni jednu slzu neuroním žalu, a klidného jim přeji spočívání, ale však nikdy, nikdy z mrtvých vstání.