Já zírám...

Já zírám...
Já zírám v světlo kahance tak liknavé, tak kmitavé, a před mým zrakem vznáší se obrazy divné, mlhavé. Zřím to své dětství: svěží luh – mladistvá zeleň kypí v něm, ta hlava mladá plna tuh – divů jí plna šírá zem. 77 Volnou se myslí nese v dál, jak skřivanův ples nade kraj, zas na rodný se tulí práh – a směle věří v každou báj. Zřím to své mládí; jarý duch svých křídel zkouší pružný let, již nevěří, i bádá sám, a sám svůj chce si tvořit svět. Však v neustálém zápasu jen v pochybnostech kolotá, ku pravdy slunci zrak mní nést – věčná jej jímá – slepota. A zřím se nyní; zlomenou tu vleku peruť v kalu běd, a kol vítězný luzy smích a kol úšklebků hnusný jed. Však jiskra, již bůh v srdce mi co chranné kouzlo vložil sám, ta neshasla, ta žije v něm, jak v chrámě Vesty věčný plam. 78 Jak perli v moře hlubině, jak démant v lůně černých hor tajím ji v srdce úkrytu, k útěše sobě – oněm vzdorvzdor. Ji znesvětil by hrubý hled, jí čistý, svěží lesk by svad’ – zírám v to světlo kahance a kol mne pusto – kol mne chlad. Vichr burácí do oken, stříbrné květy kreslí mráz – ten lampy knot tak tichounce jak nepoznané žití zhas’.