Ó nechte mne!

Albína Dvořáková-Mráčková

Ó nechte mne!
Ó nechte mne, v tom voze dusno, těsno, ó nechte mne, já půjdu lučinou! kraje, co teď mé oko rychle míjí, v celé se kráse před mnou rozvinou. Já naviju si věnců z jara květů, jimiž krajina pestře poseta; a z plna srdce, z citu zjařeného si zajásám šírého do světa. Jsem dítě přírody a nehodím se v ten život váš tak panský, nucený; já svatým, čistým dechem jejím dýši, a zapřít ji – život mi bezcenný! Ó nechte mne, nechť koně tryskem rychlým vás unášejí prachu pustinou – ó nechte mne – u vás mi dusno, těsno, ó nechte mne – já půjdu lučinou! 59