Dědečkovi.

Albína Dvořáková-Mráčková

Dědečkovi.
Před tvým, dědečku, obrazem tak často kleknu v pohnutí; zarosí mi se slzami zrakové na něj upnutí. 16 Tak přála jsem si tebe znát – však osud tomu brání, ty jsi mi poslal obraz svůj a svoje požehnání. Tvé požehnání, dědečku, to posvětilo skráni mou, a vniklo jarní rosa jak ve srdce půdu úrodnou. Tam skryto v srdce hlubině to tvoje požehnání, ty jemné puky citu mých před zhoubným dechem chrání. Chrání je, chrání, dědečku, před žárným vášní mrazem, za ně ti často děkuji, tvým klečíc před obrazem. – 17