Klášterní zdi.

Albína Dvořáková-Mráčková

Klášterní zdi.
Divně mne to – divně kolem srdce svírá, když ty klášterní zdi oko moje zírá; ty zdi šedé, temná střecha s věží, a ty mříže – mráz až po mně běží. Povězte mi, rcete, o vy šedé stěny, jaké v lůně vašem zmírají ozvěny? Na pevných musíte základech vy státi, že vás ni těch vzdechů síla nepodvrátí! Pověz ty mi, pověz, stará abatyše, zdali ti srdéčko tlouklo vždy tak tiše, zdaž-li tobě nikdy bujará ta síla mládí mocnou touhou ňádra nevlnila? Ba, každá mi jeví tváře tvojí vráska, že zachvělo tebou mocné slovo – láska! Povězte mi, rcete, o vy panny mladé, často-li vám slza po líci se krade? Ve zraku vám odlesk touhy bolné plane, jíž pomalu zmírá srdce rozervané. 5 Lehko by vám bylo odemříti světu, kdyby v loučení s ním pít jste mohly Lethu, píti Lethu, věčné, věčné zapomnění, byste nevěděly, co je a co není. Však teď upomínka, jež vám život sžírá, každým dnem se rodí, každým opět zmírá, a jen zmírá, by zas zrodila se znova, a každým dnem novým nové muky chová; v číši vám nalévá jed smrtící dlouze, a vy uvadáte v beznadějné touze. – Proto mne to divně kolem srdce svírá, zřím-li zdi, v jichž lůně živé srdce zmírá!