Ty loučíš se...

Albína Dvořáková-Mráčková

Ty loučíš se...
Ty loučíš se – mdle má se hlava kloní, jako kdy květu slunka hasne blesk; ty loučíš se – mé oko slzy roní, mé srdce bolný, bolný svírá stesk, v mých prsou jak by umíráčkem zvoní – ty loučíš se – mdle má se hlava kloníkloní. Nuž – s bohem jdi a pomni oněch chvílí, v nichž srdce mého slouchals tlukotu; na tvém kdy žhoucí mé se líce kryly, zas v magickém kdy hvězdy ligotu tichými svědky lásky naší byly – nuž – s bohem jdi, a pomni oněch chvílí! A pomni vždy, že nežiješ jen sobě, žes bytosť jinou k sobě připoutal, jejížto žití vkořeněno v tobě, jejímž jsi zdrojem životním se stal; bez tě mi mrtvo, pusto jako v hrobě – o, pomni vždy, že nežiješ jen sobě! 46 Nuž – s bohem jdi, má duše s tebou spěje, s tebou mně samy větší, lepší díl; vrať se ty samé city v srdci kreje, vrať se mi tak, jak mne si opustil! Poslední prosba ta mi v rtech se chvěje – nuž – s bohem jdi, má duše s tebou spěje!