Já vezmu závoj.

Albína Dvořáková-Mráčková

Já vezmu závoj.
Nadějí plna jsem vstoupila v svět, každá jak mladá duše chvějíc vstoupá; seznala jsem však, že ten blaha květ na uhnilém jen kořenu se houpá; to zloby lidské ještěra podryty zubem nekalým.– já vezmu závoj kláštera a světa hrůzy zahalím! – Člověka hledala jsem vznešenost – však kletba lid ten padlý tíží děsná, že v prach zašlapán svaté pravdy skvost, a cit posměchem tupí vřava běsná. V mém srdci zklamu příšera s výkřikem bolu zoufalým – – já vezmu závoj kláštera a srdce rány zahalím! –