Oráč.

Oráč.
Oře si, oře mladý hoch na – panském – pode strání, vrány si kráčí za pluhem chraptivém u krákání. Oráči divné myšlénky hlavou se mladou matou, když pluh tu půdu rozrývá, tu půdu drahou, svatou. To role jeho bývalo po otcích to památkou, kdy ještě klidně v vísce žil s otcem i drahou matkou. Seslal bůh kroupy jeden rok nadějné na osení, a dvorec lehl popelem za krátko o jesení. „Nemožno dluhy zaplatit!“ to uznali i páni a s spáleništěm pole jen vzali si po uznání. 32 A vystavěli panský dům, kde stával dvorec prostý, tam v skvostných síních hodují a provádějí hosty. Matka ta z toho zemřela, hlad otce moří, žaly, syn, ten může se šťastným zvát, že do služby ho vzali. Oře si, oře zadumán, a truchle hlavu sklání, vrány si kráčí za pluhem žalostném u krákání.