Večerní duma.

Albína Dvořáková-Mráčková

Večerní duma.
Truchlozpěv chci zalkat tomu svému jaru, všecken jeho bujný puk že přišel k zmaru, tak jsem zmrhala je v zahálčivém snění – a věčně mi není, není k nahradění. Přec nenesu sama těžkou toho vinu, duše moje práhla, zahořela k činu – vztáhla své jsem rámě – aj, tu osud v zlosti zmatenou mne opřed’ sítí nemožnosti a posměch si trpký z mé učině bídy – podal nástroj mi – nádobu Danaidy. Zřím kol sebe; pustou černošatá leží stepí noc – tam zřícenin se hory věží; tam idolův kleslých chrámy ztroskotané, v jichžto rumech hnízdí ještěři s upíry; tam nadějí zbledlých trosky rozmetané pouště vichr bouřný v točivé vzdme víry. Tam horoucí tužby v vydoutnalém žáru, z nichž chvílemi jiskra v slabém vzlétne kmitu – zápalných oltářů nejsvětšího citu ohně polokleslé – oběti to zmaru. Zalkala bych; hlasu ret můj zprahlý němá, k nebi zrak jen letí jak výčitka němá, k nebi zrak můj letí rozohněný, žhavý, ve hvězd tam se hrouží plápol třepotavý, 25 snad by vyčet’, co as ještě útrap chová ta osudu kniha věčná, věčně nová. Zavíří to v srdci jako meče steré, z něj krvavých slzí proud se mocně dere, bouřně tak se hrne v bezemezném toku, až divoce žhavý v mém vyšlehne oku; a ta, liknavým co třpytem v výši vzlétla, utonula v slzách, ta nebeská světla, utonula světla, temno duši jímá – temno – temno – jak kdy duše – rozum – dřímá. – Naposledy vzšlehne jak blesk nebes bání – – leč – ustaň již – ustaň – v ran svých rozrývání! –

Básně v knize Chudobky: