Přadlena.

Přadlena.
Nebe i země samý sníh, květ mrazný stromů na větvích, a kam jen pablesk oka slán. svým mávnul žezlem zimo-pán. Přadlena hledí oknem ven, a pusto, mrtvo kolkolem, jenom sněhové po pláni si poletují havrani. Přadlena hledí oknem ven – to oko její – dumný sen – a oko její – smutná báj, oněmlá píseň – zašlý ráj. Přadlena hledí v sněžnou pláň – vyrazí z lesa mladá laň, a šíropusté po pláni letícím spěchem uhání. Ač rubín skrápí sněhu běl, uhání v dál, uhání v dál, by smrtelné ten rány střel nepoznal nikdo, nepoznal. 12 Aj, což přadlena zbleda tak, jak by ji prochvěl mrazný chlad – což slzí proud jí zkalil zrak co diamantů skvělý řad? Prorvalo slunko mraků tém, rozžhlo svých blesků diadém, v jím oku zlatá se zoře ohnivé zvlní ve moře, vetkne jak žhavá žíhadla v krystalná slzí zrcadla, pablesk každý – šíp plamenný vbodne se v srdce přadleny.