Přadlena.
Nebe i země samý sníh,
květ mrazný stromů na větvích,
a kam jen pablesk oka slán.
svým mávnul žezlem zimo-pán.
Přadlena hledí oknem ven,
a pusto, mrtvo kolkolem,
jenom sněhové po pláni
si poletují havrani.
Přadlena hledí oknem ven –
to oko její – dumný sen –
a oko její – smutná báj,
oněmlá píseň – zašlý ráj.
Přadlena hledí v sněžnou pláň –
vyrazí z lesa mladá laň,
a šíropusté po pláni
letícím spěchem uhání.
Ač rubín skrápí sněhu běl,
uhání v dál, uhání v dál,
by smrtelné ten rány střel
nepoznal nikdo, nepoznal.
12
Aj, což přadlena zbleda tak,
jak by ji prochvěl mrazný chlad –
což slzí proud jí zkalil zrak
co diamantů skvělý řad?
Prorvalo slunko mraků tém,
rozžhlo svých blesků diadém,
v jím oku zlatá se zoře
ohnivé zvlní ve moře,
vetkne jak žhavá žíhadla
v krystalná slzí zrcadla,
pablesk každý – šíp plamenný
vbodne se v srdce přadleny.