Osamělá.

Albína Dvořáková-Mráčková

Osamělá.
Padla v mé okénko zář měsíce bledá, jak kdy v jeho stínu známého cos hledá. Šepotaly hvězdy sobě v udivení, že s tou naší láskou co bývalo – není. Zaduněl si větřík v okno jak by v zlosti, že nemůž’ naslouchat šepotu milosti. 52 Zabušilo srdce tesklivě v mém těle, že jest ach, tak strašně, strašně osamělé!