Večerní mlhy v divém tanci spějí
přes holá čela skalných balvanů,
jak by to byly v boje plachém reji
obrovské stíny dávných titanů.
A slunce v pádu v jejich let se noří
a v nich své šípy láme zlacené...
ó takto krví srdce moje hoří,
když hledám v sobě božství ztracené.
Ó kéžby srdce v upomínek šeru
jak v mlhách měsíc zdřímlo na chvíli!
vždyť i ten vánek usnul na jezeru
a jenom časem rákos zakvílí.
O zašlé touze zní ta píseň dumná,
o klamných snech, o věčném zápasu,
a v novém pláči hne se třtina šumná,
jak v srdci mém by našla ohlasu!
K modlitbě noční havran v mraku volá,
zem oblékla se v roucho smutkové,
oltářem jejím – tato skála holá,
dým z oběti – to sloupy mlhové.
Posvátné ticho... plamen šlehne výše –
to červánků jest rudá záplava...
ó, z těchto žárů co to na mne dýše,
to za obět mé srdce skonává.
Na rubáš zemi nebe mlhy dává,
červánků růže v šeru uvadly,
a z hlubin nebes tajemná noc vstává
a opírá se o hor zábradlí.
S ní myšlénky mé vrátily se k zemi
a dávná touha zas mne jímala,
jak by ta noc i se hvězdami všemi
po celý den v mém srdci dřímala.
V kotouče mlhy dělí se a pojí,
jak duchů řady táhnou k měsíci,
v jich šerý plášť zem zahalena stojí,
jak před oltářem žena kající.
Slyš vzdechy její – větrů žalování,
a hvězdy v pádu – slzné křišťály...
ó jaký div, že kouzlem vzpomínání
bolesti staré v slzách zaplály!
Ó kdybych mohl unavený bolem
zde věčně státi v němém strnutí,
až velduch světa v mlze lít’ by kolem
a hvězdnou se mne dotek’ perutí!
Leč k čemu hostím takové sny v lebi?
sem na ně sluncem mého nadšení!
vždyť neurvu-li nesmrtelnost nebi,
což pak jsem víc, než mlha v jeseni?!
Ta báj života... kdo ji vyslech’ celou
bez žalných slz a s čelem bez vrásky?
ty její růže trní v cestu stelou,
a v posled mřeš, jak žil jsi bez lásky!
Pak v perlách rosných tužby tvoje skanou
a v temné noci najdeš přítele,
pak hvězdy slávy v mrtvém srdci vzplanou
a bílé růže chladném na čele.