V MLZE.

V MLZE.
Večerní mlhy v divém tanci spějí přes holá čela skalných balvanů, jak by to byly v boje plachém reji obrovské stíny dávných titanů. A slunce v pádu v jejich let se noří a v nich své šípy láme zlacené... ó takto krví srdce moje hoří, když hledám v sobě božství ztracené. * 33 Ó kéžby srdce v upomínek šeru jak v mlhách měsíc zdřímlo na chvíli! vždyť i ten vánek usnul na jezeru a jenom časem rákos zakvílí. O zašlé touze zní ta píseň dumná, o klamných snech, o věčném zápasu, a v novém pláči hne se třtina šumná, jak v srdci mém by našla ohlasu! * K modlitbě noční havran v mraku volá, zem oblékla se v roucho smutkové, oltářem jejím – tato skála holá, dým z oběti – to sloupy mlhové. Posvátné ticho... plamen šlehne výše – to červánků jest rudá záplava... ó, z těchto žárů co to na mne dýše, to za obět mé srdce skonává. * 34 Na rubáš zemi nebe mlhy dává, červánků růže v šeru uvadly, a z hlubin nebes tajemná noc vstává a opírá se o hor zábradlí. S ní myšlénky mé vrátily se k zemi a dávná touha zas mne jímala, jak by ta noc i se hvězdami všemi po celý den v mém srdci dřímala. * V kotouče mlhy dělí se a pojí, jak duchů řady táhnou k měsíci, v jich šerý plášť zem zahalena stojí, jak před oltářem žena kající. Slyš vzdechy její – větrů žalování, a hvězdy v pádu – slzné křišťály... ó jaký div, že kouzlem vzpomínání bolesti staré v slzách zaplály! * 35 Ó kdybych mohl unavený bolem zde věčně státi v němém strnutí, až velduch světa v mlze lít’ by kolem a hvězdnou se mne dotek’ perutí! Leč k čemu hostím takové sny v lebi? sem na ně sluncem mého nadšení! vždyť neurvu-li nesmrtelnost nebi, což pak jsem víc, než mlha v jeseni?! * Ta báj života... kdo ji vyslech’ celou bez žalných slz a s čelem bez vrásky? ty její růže trní v cestu stelou, a v posled mřeš, jak žil jsi bez lásky! Pak v perlách rosných tužby tvoje skanou a v temné noci najdeš přítele, pak hvězdy slávy v mrtvém srdci vzplanou a bílé růže chladném na čele. 36