K ČÍŠI.

K ČÍŠI.
Nebudu již dlouho z tebe, číše moje, píti, vždyť co nejdřív potáhne tě šedý pavouk sítí, ba juž více nezazvoní o tvé dno mok zlatý, v kterém často pochoval jsem žití bol i ztráty! Hasne den a paprsk luny v tobě se juž láme, a my ještě v těžkých dumách spolu sedáváme, a když mraky zoufalosti na mou duši lehnou, ze dna tvého zářné blesky v lebku moji šlehnou. Šlehnou a osvítí náhle hlubný, tmavý jícen, kam čarovný hrad nadějínadějí, snů a tužeb zřícen, paprskem svým ozařují mnohou upomínku a na věnec k hrobu snesou lupen po lupínku. 47 Ba, vždyť jenom krásnou číší bylo ono tělo, jež před lety v loktech mojích vínem lásky vřelo; jak na číši, tak má ústa na rtu jejím lpěla, až nám srdce jako číše láskou překypěla. Ha! v tom na mne ze dna číše zasyčel had skrytý... a tak pohár mojí lásky zůstal nedopitý; a já neměl ani síly sesbírati střepy a vystrojit mladosti své pohřeb velkolepý! Což v životě jedna naděj, kdož se o ní stará? Spadne hvězda – tisíc jiných na blankytu hárá! Sem tu číši, dlouho o ní duše moje snila! – a k mým retům číše pravdy hned se přichýlila. Jak jí chtěla okusiti ústa moje sprahlá, tu neznámá, tajná ruka do výše ji vtáhla; tam v červáncích časem zírám zlaté její kraje a hvězdami místo perel víno její hraje. Darmo žehrám od té doby na ten osud kletý, jenž do nebe číši staví a na zemi rety; 48 tak vysoko pramen vláhy a tak nízko ústa, že čím výš ten pohár pravdy, tím víc žízeň vzrůstá. Co mi zbylo? – Věčné boje s nadějí a strachem. Pohár krásy kol mé duše mih’ se v letu plachém, pohár lásky vzala země, pohár pravdy nebe – tak jsem musel, moje číše, naleznouti tebe! Ty jen všecko nahradíš mi, tvojím ve zrcadle zaplanou mi zhaslé hvězdy, zkvetou růže svadlé; do tebe a z tebe moje myšlenky se pění – věčný pochod, věčný přechod, věčné burácení! Ba zdá se mi, na dně tvojím že i smrt se bleskla, ona měla pohár z kostí, já jen pohár ze skla; jak mi ťukla ke přípitku – hned má číše v kusy! Ó, že vše, byť krásné, velké, zahynouti musí! Nuž ať zhyne! Číše moje, naplním tě znova, ať mi z tebe v duši padne záře myšlenková! Slyš! zda vítr okenicí či smrt hnáty klepe? Dopij! dopij! čím rychleji, tím dřív bude lépe! 49