LIST K SRDCI.

LIST K SRDCI.
Jen jeden paprslek, bych mohl procitnouti! jen jeden vzduchu proud, bych dýchat mohl zas! jen jednu růži sem v života drsné pouti! a v sykot závisti jen jeden lásky hlas! V praskání stožárů kdy povzdech na rtu vázne, od břehu druhého jen pozdrav jediný! a v zapomnění noc, ve stíny její prázdné jen lístek břečtanu ve sporé šediny! A divíte se snad, že vírem překypělo, co v svatém tajemství jsem v duši skrýval rád? 172 Ó těžké tajení, kdy mluví zrak i čelo, kdy prázdné srdce mé jak spustošený sad. Tu musí v bolestech má duše mluvit tichá! tak mluví hvězdy k nám v radostném záření; tak mluvit musí bor, čím jaro do něj dýchá, tak mluví vůní květ a písní nadšení! Ó sladký hovor ten, ať půlnoc hvězdosmavá jest svědkem jeho snů, ať moře pustý břeh, ať srázy ledných hor, básníka jizba tmavá, ať břehy jezera, ať lesů hebký mech; Aťať hradů omšených ztemnělé rozvaliny, ať hřbitov vesnický, kde s lunou bloudím sám, na dávných bojištích ať praotců to stíny, ať ptactvo v odletu ku jihu končinám! To jedno jest – já vím, že při mé písni prosté tou drahou života ve obzor mlhavý, ti jedni přátelé, ti druzí chladní hosté a třetí cizinci se u mne zastaví. 173 A mnohý slyším hlas: „Co nám je píseň tato? tu stokrát slyšeli jsme z lepších zníti strun; nech sobě slzí rmut a nám dej činů zlato, než do vln zpěněných tvůj bouře srazí člun. Jen stále bol a stesk! – ty všecky boje známé ať trpí zmužile, kdo slout chce člověkem! Jak růže na hrobech tak v žití píseň klame, co nebe vzalo nám, nevrátí nikdy zem! A proto vesele jen udeř v zpěvnou strunu, pěj času zápasy, pěj lásky ples i hněv, pěj moře s perlami, s hvězdami noc i lunu, i víno pohárů i víno z retů děv!“ A dále žene se jak moře rozbouřené ten plachý hlučný dav bez cíle, bez směru, leč kdo nad srdcem mým z nich palmu míru sklene, když mého žití den se schýlí k večeru? Kdo vloží ruku svou na rozpálenou skráni, kdo staví srdce tluk, když vášně rej v něm hřmí; 174 kdo sladkým úsměvem mně vdechne požehnání, by sluncem zaplálo, když kolem juž se tmí? Zda můž’ to učinit’ ten obraz čarotklivý, jenž letí jako stín mých snění zrcadlem? zda v skále vypráhlé lze pramen vzkřísit živý, zda vůni, rosu, lesk ve květu uvadlém? Ó plaché, marné sny! ó naděj’ věčně živá! ó sladkých klama hry! ó tajné tušení! ó perly drahých slz! ó vzdechů hudbo tklivá! i ňader záchvěvy ve bouřném vlnění! O tichá modlitbo! ó písni žalující! i celý živote – což jste než pouhý klam? Ó sade tužeb mých, ty’s krajina se tmící, kde smutku náhrobek v mlčení stojím sám! A přece píseň má ze srdce letí vzhůru jak růží sladký dech nad tvými ňadrami, jak rosa v květinu, jak motýl do azuru, a směle v zápas jde s bouří a mlhami. 175 Vždyť musí v bolu svém promluvit duše tichá, tak mluví hvězdy k nám v radostném záření, tak mluvit musí bor, čím jaro do něj dýchá, tak mluví vůní květ a písní nadšení!