V ČERVÁNCÍCH.

Jaroslav Vrchlický

V ČERVÁNCÍCH.
Zas večer k srdci mluví tichem svým, jak obyčejně do červánků zřím, jak obyčejně toužím v šerou dál... Hle, onen život, který sluncem hrál a duhy kouzlil v mladistvý můj věk, teď bledne, mizí jako červánek! Ten přece nachem nebe rozvlní a skály, vody, bory oslní: však beze stopy světem spěl můj duch, jak oblaků stín přes uvadlý luh; snem jest mu život, lásky není v něm, nedoufá v nebe a nevěří v zem, 18 ni síly nemá zeptat se, proč žil, ni odvahy zas nový hledat cíl, ni vůle zplanout ohněm posledním! jak obyčejně do červánků zřím... 19