Z hlubin (1875)

1869-1874, Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze
Z HLUBIN
BÁSNĚ
JAROSLAVA VRCHLICKÉHO
V PRAZE NAKLADATEL: J. OTTO, KNIHKUPEC 1875
[I] (1869 – 1874)
Knihtiskárna: J. Otto v Praze.
[II] PAMÁTCE VÍTĚZSLAVA HÁLKA
[III] I.
Mně byla příroda jen zrcadlem mého smutku. Já snažil se proniknouti její taje, avšak pochopil jsem pouze slast a hrůzu úplného zničení, které nás oba očekává. Já miloval ji, jako miluje vězeň šum stromu za okny svého žaláře; já mluvil k ní, jako on hovoří se stíny mihajícími se po zdích. Z nedokončené novely.
[1]
Z DALEKÝCH CEST.
I. I.
 Sloup u cesty – poražený, písmo na něm k nepoznání... v jaký kraj ta cesta vede, marné všecko vyptávání. Lhostejně dál kráčí noha; je to jako ve životě, kde musíme trapně žíti v horší ještě nejistotě. [3] II. II.
 Na kraji lesa oheň rozdělám, při něm se tělo z mdloby zotaví, snad rudou ohně září zlekáni nepřijdou ke mně vlci hltaví. Tak učiním. – Však práce zbytečná! po celou noc jsem v hrozných mukách bděl, na nejhoršího vlka pod sluncem – na svědomí jsem vlastní zapomněl. 4
OPUŠTĚNÁ.
Omšený kámen leží v jezera hlubině, je mu tak teskno, bolno v té vodní pustině. A nad ním bílá růže se hravě kolíbá, ji denně zlaté slunce svým žárem zulíbá. I bledý měsíc stříbrem i vlny jezera, i pestrý motýl líbá květ její z večera. 5 A hluboký tu náhle jezerem proudí sten, zachvěje v snu se kámen, že sám tak opuštěn. 6
V SAMOTĚ LESNÍ.
Černé sosny, bílé břízy – jejich tmou se motýl mihne, sotva že ho oko stihne a již v husté klenbě mizí. Myšlénky mé letí za ním....ním... zde i sobě duch je cizí. Z dálky skalní holub huká; žalně se to v duši vkrádá, jak proud tonů, který spřádá neznámá a tajná ruka. V to, jak ohlas mého srdce, v dutém stromu datel ťuká. 7 Vrchem dubů vítr vane, tu sežloutlou trávu sčeří – stane v mlázi, usne v keři zlíbav jeho růže plané. Z těch jak slza po mé líci list za listem dolů kane. Smutné šero – den se krátí, duch můj ulít’ za motýlem – lít’ a tak se minul cílem; co mně nechal – život zchvátí. Smutné šero – budu čekat... bolest má se jistě vrátí. 8
U JEZERA.
Jak bolest v srdci zkonejšena časem spí jezero – ni vlna nepohne se, tu sotva rákos žlutým kývne klasem a pták se k vlnám v tichém letu snese. Pod starým dubem, jenž kdys milující snad blažil stínem, sedávám v dne sklonku; rád zahledím se v doubravu se tmící, v květ jahody a v kalich modrých zvonků. A nad hladinou jak se stíny chvějí, jak tiše třtiny ku vlnám se nahnou, jak blankytem oblaky bílé spějí: tak srdcem truchlým těžké dumy táhnou. 9 Ó nitro moje! tys jezero spící, v něm červánek – sny blaha v tobě leží; svit upomínky je ti večernicí; leč jezero, bol tichý tebe střeží! A jako měsíc vystupuje z mlází, kde paprskem svým spící laně hlídá, tak mrtvé lásky obraz v tebe vchází a jen má píseň jemu odpovídá. 10
TAK SÁM!
Noc byla tichá – ku povzletu jsem pokynul svým myšlenkám, a nad krajinou dřímající jsem s lunou stanul sám a sám. I řeka šum svůj utajila, i mlýnská kola spoutal sen, jen hvězdný svit se hájem loudil a tiše kanul na lupen. Ve mlze jemné obzor splýval, tu luny jas – tam stromů stín, tu pln stříbrných růží planul, tam z dálky tměl se vody klín. 11 A srdce mé tak tiché bylo, a celý život byl mu snem, jak dotekla by hvězda každá se jeho strun svým paprskem. Tu náhle v němé utišení pad’ plným proudem větrů dech, a listí v háji – jedna píseň a vlny v řece – jeden spěch. Na mlýnská kola voda vběhla jak duše v náruč myšlenkám – ó jak jsem v tomto ruchu žití se teprv cítil sám a sám! 12
ODPOVĚDODPOVĚĎ.
Jdu borem sám – nade mnou luna bledá proráží matně černých sosen krov, mha na větve a rosa v trávu sedá a stromy šumí píseň beze slov. Ach, jak jdu dál – což to mé ucho slyší! jak na rakev by hroudy hřímaly... a ticho zas – to větry v křoví dýší, až ohlas vzbouzí strmé úskalí. A jak jdu dál – mé oko v slzách taje, všech drahých tváří vidím podoby... a temno zas – to luna v stínech hraje – či věříš, blázne, v žití za hroby? 13 „Snad byl to přelud,“ šepcí rtové bledí, „a přeludem jest celý život snad?“ – Bor zašuměl... a místo odpovědi jen vlhký lupen na mé čelo pad’. 14
HVĚZDÁM!
V svitu vašem, hvězdy jasné, tužby své víc nezkojím, jitro žití pro mne hasne, o večer juž nestojím. Vím, že ve vás se neskrývá, co duch dřív tam hledal rád, a tak pouze jedno zbývá: ozářit můj velký pád! 15
NA MÝTINĚ.
Kolem lesů černé řady, a jen zde bor vymítěný; smutno všady – ticho všady – a ty pokácené kmeny, jenž se v dálce v mlhu noří, ční tu jako dávných moří zkamenělé, bílé pěny....pěny... Jaký les to byl as prvé! teď tu jako na bojišti, jen pod kmeny místo krve slziček se květy prýští. 16 Chudé květy – bez ozdoby – dost na tom, že věnčí hroby, ať se v nich má slza blýští! V středu javor na té pláni – zapomněli snad jej v spěchu? Jak se chvěje, jak se sklání v podjeseně mrazném dechu! snad že záhy pád svůj hádá, neboť žluté listí střádá pod hlavu si v žlutém mechu. Ani pták zde nezapěje – snad se toho ticha leká; písní bor se nezachvěje – snad na nové jaro čeká! Příroda se zamyslila: kterak dříve krásnou byla, krásnou – ale bez člověka! 17
V ČERVÁNCÍCH.
Zas večer k srdci mluví tichem svým, jak obyčejně do červánků zřím, jak obyčejně toužím v šerou dál... Hle, onen život, který sluncem hrál a duhy kouzlil v mladistvý můj věk, teď bledne, mizí jako červánek! Ten přece nachem nebe rozvlní a skály, vody, bory oslní: však beze stopy světem spěl můj duch, jak oblaků stín přes uvadlý luh; snem jest mu život, lásky není v něm, nedoufá v nebe a nevěří v zem, 18 ni síly nemá zeptat se, proč žil, ni odvahy zas nový hledat cíl, ni vůle zplanout ohněm posledním! jak obyčejně do červánků zřím... 19
V ZIMĚ.
Strom o vše listí oloupený jak žebral by tě o milost – hle, to můj život bez vší ceny i naděje i krásy prost! Kdo v bouřných nocích zimy šeré u krbu na strom vzpomene? – a přece z něho dříví bere do hasnoucího plamene... 20
TAJEMSTVÍ LESA.
Noc. – Doubravou jdu tmavou, do víru krahuji se krouží nad mou hlavou a blíže sletují. Slyš! táhnou v teplém vzduchu jak řady nočních duchů a tiše veslují. A sotva mého ucha let jejich dotkne se, juž tajná, teskná tucha se šíří po lese; 21 tu haluz v zamyšlení a tam zas křoví v snění tajemně pohne se. Kdes bludička plá chvílí jak mroucí naděje a kde kmen doutná shnilý, tam zem se zachvěje; strom něco šeptá druhu a mezi trávou v luhu jak potu krůpěje! Co příroda as tuší, že trne stráň i dol? Co spánek její ruší? – Já mlčky zírám kol, a cítím v duše hloubi, jak s mojím bolem snoubí se její velký bol!... 22
TAŽNÉ PTACTVO.
Vzduchem se tajné vzdechy chvějí... to písně mé mne opouštějí, led smutku tuhne kol mé hrudi a z něj se jaro neprobudí. Co teď mi srdce rozvlnilo, jest ptáče, jež se opozdilo, by slétlo ke mně se závětí, že z jara více – nepřiletí....nepřiletí... 23
K OBLAKŮM VEČERNÍM.
Vyhnanci ráje, nebem putující, proč tíhne let váš z jihu k západu? či chcete struny zalehlé a tlící k starému písně vzbouřit souladu? Záplavy vaše v zoři purpurové jsou kolébka, kde dříme minulost; hle, v nachu vašem táhnou andělové, nesouce lidstvu mír a blaženost. Nad vámi nebe leskem ráje plane, až svit ten spící zemi oslní, z vašeho lůna ambra v duši kane a temno nitra v duhy rozvlní. 24 Ó řekněte, proč z jihu putujete na sever chladný v plachém běhu k nám? či myslíte, že vámi štěstí zkvete a břečtan míru srdce ruinám? Či myslíte, že v srdce rozechvělé se blaženosti odlesk zahostí a struny duše dávno osiřelé se rozezvučí touhou milosti? Ó darmo, darmo! lásky není více, již snů a písní minul zlatý věk; ó spějte, mráčky, vánkem laškujíce ve blaha eden – k jihu nazpátek! Však možno-li, mou duši vemte spolu! co zde v tom tužeb víru bouřlivém? ať roven vám bez radosti a bolu nad světy plynu v lesku zářivém! 25
NA BŘEHU.
Zkalená voda nepohnutě stojí, v rákosí veslo s loďkou polámanou, nad ní se v slunci mušek davy rojí, jak lásky slzy ve tvář uplakanou; zkalená voda nepohnutě stojí – jak myšlenky ve pusté hlavě mojí. I probudí se vánek v hustém sítí, s topolů listy smutnou píseň spřádá, pak jak by náhle touhou chtěl umříti, se v bílá ňádra vodních růží vkrádá; i probudí se vánek v hustém sítí – jak píseň v srdci, když svou dobu cítí. * 26 Nad tichou vodu pnou se květy bílé jak naděje ve srdce rozvalinách, jak první zpěvy ve původní síle, když ztápějí se v mocných citů vlnách; nad tichou vodu pnou se květy bílé – jak sny v lásce smutné a přec milé. Hle, u vábný se věnec květy pojí, hned kalich vztýčí, hned pod vodu padnou, jak myšlenky, které se v hlavě rojí, a hned zas mrazem skutečnosti chladnou; hle, u vábný se květy věnec pojí – sem věnec ten na tichou rakev moji! * Nad jezerem se v mraku hromy nesou a mrtvé ticho šírým krajem vane, dozvuky žalné v rákosí se třesou, jak smutné stony lásky oplakané; nad jezerem se v dálku hromy nesou – leč kořenem mé lásky nezatřesou. 27 Blesk projel nyní tichou vodní plání a hrom zahučel jemu ve zápětí, stoleté duby čela k zemi sklání, z rákosí ptactvo vyděšené letí; blesk projel nyní tichou vodní plání – hoj! lepší smrt, než dlouhé umírání! 28
PO ZÁPADU.
Jen skloň se níž nad dřímající zemi co lásky páně odkaz poslední, mé srdce přikryj míru perutěmi, ať ve svitu tvém nikdy nezvšední! Má hvězdo bílá! družko tajných žalů, obraze touhy, plna božských vnad! ó pomoz, hynu vášní ve návalu a slunce mé se kloní na západ! * 29 Ó viz ten květ, co vodní nad hladinu tak přítulně svůj kalich klonit zná! hle, perly rosné leží v jeho klínu, však pod ním hloubka dříme bezedná. Tak srdce svého teskné rozvaliny živoucím kvítím zpěvu pokrývám, a bych zaplašil černých bolů stíny, nad cizím štěstím rád se usmívám! * Ó minulosti, zašlých rájů dcero, vzpomínek dávných krbe rodinný, proč vysílá tvých stínů matné šero jen zážeh mdlý ve srdce hlubiny? Jen zaplaň žárem! ať zas slza skane, ať zabuší mé srdce bouřněji! jenom když čelo žalem rozhlodané se opět zjasní sladkou nadějí! 30
V MECHU.
Nade mnou hraje černých sosen krytem červánků teskný, plápolavý nach, jak sladká vůně v květu nerozvitém usnula duše v smutných myšlenkách. A zas ten obraz v snů mých šero září, v mech tisknu čelo – marná naděje! hrají to slzy na mé bledé tváři, či mechu jsou to rosné krůpěje? * 31 Uvadla myrta v prvním rozkvetání, uhasla hvězda v prvním zákmitu: tak svět je samý bol a umírání, a málo lásky, málo soucitu. Jaký pak div, že srdce opuštěné zarůstá mechem, jak stráň v pustině!? však i ta skála pramen v údol žene a zlato hostí v tmavé hlubině... 32
V MLZE.
Večerní mlhy v divém tanci spějí přes holá čela skalných balvanů, jak by to byly v boje plachém reji obrovské stíny dávných titanů. A slunce v pádu v jejich let se noří a v nich své šípy láme zlacené... ó takto krví srdce moje hoří, když hledám v sobě božství ztracené. * 33 Ó kéžby srdce v upomínek šeru jak v mlhách měsíc zdřímlo na chvíli! vždyť i ten vánek usnul na jezeru a jenom časem rákos zakvílí. O zašlé touze zní ta píseň dumná, o klamných snech, o věčném zápasu, a v novém pláči hne se třtina šumná, jak v srdci mém by našla ohlasu! * K modlitbě noční havran v mraku volá, zem oblékla se v roucho smutkové, oltářem jejím – tato skála holá, dým z oběti – to sloupy mlhové. Posvátné ticho... plamen šlehne výše – to červánků jest rudá záplava... ó, z těchto žárů co to na mne dýše, to za obět mé srdce skonává. * 34 Na rubáš zemi nebe mlhy dává, červánků růže v šeru uvadly, a z hlubin nebes tajemná noc vstává a opírá se o hor zábradlí. S ní myšlénky mé vrátily se k zemi a dávná touha zas mne jímala, jak by ta noc i se hvězdami všemi po celý den v mém srdci dřímala. * V kotouče mlhy dělí se a pojí, jak duchů řady táhnou k měsíci, v jich šerý plášť zem zahalena stojí, jak před oltářem žena kající. Slyš vzdechy její – větrů žalování, a hvězdy v pádu – slzné křišťály... ó jaký div, že kouzlem vzpomínání bolesti staré v slzách zaplály! * 35 Ó kdybych mohl unavený bolem zde věčně státi v němém strnutí, až velduch světa v mlze lít’ by kolem a hvězdnou se mne dotek’ perutí! Leč k čemu hostím takové sny v lebi? sem na ně sluncem mého nadšení! vždyť neurvu-li nesmrtelnost nebi, což pak jsem víc, než mlha v jeseni?! * Ta báj života... kdo ji vyslech’ celou bez žalných slz a s čelem bez vrásky? ty její růže trní v cestu stelou, a v posled mřeš, jak žil jsi bez lásky! Pak v perlách rosných tužby tvoje skanou a v temné noci najdeš přítele, pak hvězdy slávy v mrtvém srdci vzplanou a bílé růže chladném na čele. 36
II. Toužíme po pravdě a nalezáme nejistotu; hledáme štěstí a nalezáme bídu a smrt. B. Pascal.
[37]
FATA MORGANA.
Kahance světlo blouznivě se míhá, v mém srdci opět starých citů spor, slyš! – dlouhou síní smutně se rozlíhá divokých vichrů z venku rozhovor; já k světlu skloním zamyšlené líce, po nich se sveze slza vylhaná, a zjevy divné v dál se vznášejíce mizí ve tmách jak fata morgana. Tu svůdných žen zřím jarobujné vnady, tu struna zní, tu zlatá kypí číš, nadějí klamných rozbořené hrady a bleskem v mraku psáno: „Zvítězíš!“ [39] Zhas’ kahanec ve divém vichrů letu, jak role žití smutně dohraná, a mně se zdá, že věčnost jiných světů jest vznešené jen fata morgana! 40
V DOBÁCH POKUŠENÍ.
Zvuk půlnoci se tají zvolna v dáli, i v matném srdce ustálo již ruchu, a hvězdy svítí jakoby se bály a známý šepot splývá k mému uchu – ó znám tě, znám! jen odstup, zrádný duchu! Proč přede mnou ten závoj trháš tmavý, na dračím křídle slétáš k mému sluchu, tvým šepotem se krev mi v žílách staví; proč máků vlčích květ mi vineš kolem hlavy? Slyš, kterak šepce: „Já mám spasit tebe? kde tvoje smělost, jež mne vyzývala, 41 kde mocný žár, jímž spálit chtěl jsi nebe, kde nadšení, jímž hruď se rozplývala a bohem být se v klamu domnívala? Vidíš ten svět? ty hvězdy zlatem skvoucí? hle, z každé jakby smrt se usmívala; bůh radost má, když slyší srdce mroucí juž v křečí poslední a v beznaději tlouci. A život, život... tys chtěl titan býti, a teď se lekáš i vlastního zpěvu, tys přemoci chtěl vášní vlnobití, však před bojem juž prosíš za úlevu, tys propadl juž věčných bohů hněvu! tvá každá radost hrobovým jest květem, tvůj každý sen jest plný chmúrných zjevů, ty ducha spoutáš, než se vztýčí letem, chceš růže činů svých – a zoufáš nad poupětem!“ A hrozné sny mně opět v ucho vlívá a černým křídlem kol mé hlavy věje, můj krvavý pot se slzami splývá a moje skráň, hle! zimničně se chvěje a k nebi třeští oko bez naděje! 42 Noc temným křídlem plaše kolem duje, jak v slzách oko mhlou se luna skvěje, obláček bílý v modré dálce pluje – to strážný anděl můj, jenž k nebi odletuje! 43
ZAPOMENUTÝM!
Vy geniové nepoznaní, jež pohltila minulost, jímž strhán lavřín s bledých skrání, než vyspěl v zlatých plodů skvost; teď věčné noci – hrozné věno! – jste se vší snahou klesli v plen, a život váš i vaše jmeno – toť zašlý zvuk a prázdný sen. Ó hrozný úděl muset žíti a bez památky umírat, a trhat štěstí, lásky kvítí, a jím si jenom rakev stlát! 44 Ó hrozný úděl: s myslí vřelou být mrazným světa vírem hnán, domknout se výše duší smělou, a přece umřít – nepoznán! Vy lidstva bludní Columbové, teď věčnost vaší plavby břeh, zda zaplálo vám v kráse nové, co vítal duch váš v zemských snech? Vy věštci božstvím oslnění, jimž osud kletbu v úděl dal, vy pěvci hluchých! vaše pění zda našlo tam svůj ideál? Však blaze vám! – Co je ta sláva, jež nám připadá za kořist? květ nerozvit, jenž opadává, jeseně víchrem hnaný list; je struna, kterou čas přetíná, by nezněl nocí její kvil, je bouře zvěst, jež uhasíná, než příval mhy se v mračno slil. 45 Však jen když v plody vypučelo, co bylo dílem dlouhých muk, co bouře silou duší chvělo, čím jásal vašich srdcí tluk! Ač laur nezdobí vaše čela, ač jmeno vaše zhaslo v tmách, přec ducha záře plná, skvělá dlí minulosti na vlnách. A v tom vědomí nastupuji ve službě lidstva velkou pouť; já vím, že ve váš přístav pluji, že musím, musím zahynout! Leč síla má a moje chtění, ty nezahynou, jak můj duch; „zdar smrti!“ – to mé pozdravení, až vstoupím ve váš tichý kruh! 46
K ČÍŠI.
Nebudu již dlouho z tebe, číše moje, píti, vždyť co nejdřív potáhne tě šedý pavouk sítí, ba juž více nezazvoní o tvé dno mok zlatý, v kterém často pochoval jsem žití bol i ztráty! Hasne den a paprsk luny v tobě se juž láme, a my ještě v těžkých dumách spolu sedáváme, a když mraky zoufalosti na mou duši lehnou, ze dna tvého zářné blesky v lebku moji šlehnou. Šlehnou a osvítí náhle hlubný, tmavý jícen, kam čarovný hrad nadějínadějí, snů a tužeb zřícen, paprskem svým ozařují mnohou upomínku a na věnec k hrobu snesou lupen po lupínku. 47 Ba, vždyť jenom krásnou číší bylo ono tělo, jež před lety v loktech mojích vínem lásky vřelo; jak na číši, tak má ústa na rtu jejím lpěla, až nám srdce jako číše láskou překypěla. Ha! v tom na mne ze dna číše zasyčel had skrytý... a tak pohár mojí lásky zůstal nedopitý; a já neměl ani síly sesbírati střepy a vystrojit mladosti své pohřeb velkolepý! Což v životě jedna naděj, kdož se o ní stará? Spadne hvězda – tisíc jiných na blankytu hárá! Sem tu číši, dlouho o ní duše moje snila! – a k mým retům číše pravdy hned se přichýlila. Jak jí chtěla okusiti ústa moje sprahlá, tu neznámá, tajná ruka do výše ji vtáhla; tam v červáncích časem zírám zlaté její kraje a hvězdami místo perel víno její hraje. Darmo žehrám od té doby na ten osud kletý, jenž do nebe číši staví a na zemi rety; 48 tak vysoko pramen vláhy a tak nízko ústa, že čím výš ten pohár pravdy, tím víc žízeň vzrůstá. Co mi zbylo? – Věčné boje s nadějí a strachem. Pohár krásy kol mé duše mih’ se v letu plachém, pohár lásky vzala země, pohár pravdy nebe – tak jsem musel, moje číše, naleznouti tebe! Ty jen všecko nahradíš mi, tvojím ve zrcadle zaplanou mi zhaslé hvězdy, zkvetou růže svadlé; do tebe a z tebe moje myšlenky se pění – věčný pochod, věčný přechod, věčné burácení! Ba zdá se mi, na dně tvojím že i smrt se bleskla, ona měla pohár z kostí, já jen pohár ze skla; jak mi ťukla ke přípitku – hned má číše v kusy! Ó, že vše, byť krásné, velké, zahynouti musí! Nuž ať zhyne! Číše moje, naplním tě znova, ať mi z tebe v duši padne záře myšlenková! Slyš! zda vítr okenicí či smrt hnáty klepe? Dopij! dopij! čím rychleji, tím dřív bude lépe! 49
Z KRČMY ŽIVOTA.
Přes hory cesta neschůdná na věčnosti pouť běží, a na rozcestí života rozbitá krčma leží. Na černém štítu krvavý je z dálky nápis znáti: Čeká se do dne soudného a slzami se platí. Nad vraty žlutý, strhaný se houpá věnec z chvoje, a přijdeš blíž a poznáš hned, že je to mladost tvoje! 50 Bol, hostinský sám maso sní a hostům dává kosti, a víno citů posvátných křtí vodou lhostejnosti. Sklepnice sluje naděje a stále ti nalívá, však v prázdné číši bezedné jen žluč a ocet zbývá. Někdy se v lásku zakuklí, pak divné řeči mate, a líbáním tě otráví jak hádě jedovaté. Pak muzikantů divý rej zoufalou hraje skočnou; ó, kdož z nás zůstal nepohnut, když vášně zuřit počnou! A když si smyčce polámou a lampa dohořívá, 51 na okno klepe kmotr spleen a každý z hostů zívá. A pak bludička šílenství se tiše oknem vkrádá, a v mrtvém tichu s rachotem kývadlo času padá. U krbu, v kterém nadšení se míhá v záři bledé, jen kocour zlého svědomí své hrozné dumy přede. Pak teta nemoc na berlích se na návštěvu vláčí, a co začalo s jásáním, to obrací se k pláči. A když se schýlí k půlnoci, přicválá rytíř k dvoru, na černém oři harcuje v kulichů hlučném sboru. 52 Dva hnáty s lebkou v erbu má, kus rakve jest mu štítem, na kosu spustí rejdovák a tu to vezme s citem. A zpilé hosti vyhází bez řeči do příkopu, a kamením a hroudami zahází jejich stopu. A k tomu s štítu hostince zvon pomluvy vyzvání na šťastnou cestu na věčnost – a nikdy na shledání. 53
NOČNÍ NÁVŠTĚVA.
Hle, malá jizba kyne pod krovem, z jejího okna bloudí plachý zrak ve úzkých ulic hloubku závratnou, a mořem věží, střech a komínů, až utkví v modré dálce na horách, jež v mlze spíce objímají kraj. Ta jizba malá jest a chudičká a po skrovnu zde najdeš ozdoby; jen v pozadí se lesknou sochy dvě na skříních, kde se v míru bratrském v knih řadách všecky věky stýkají. Ve první soše poznáš básníka, jenž tak znal srdcí klamné hlubiny, 54 že kdyby světa žezlo složil bůh, on směle moh’ by rámě po něm pnout: Avonská labuť, duší zlatý klíč a lidských povah kámen zkušebný. Blíž něho druhý velduch pochmúrný, Beethoven, gigant, v lidském těle bůh, jenž ztemnělý chrám hudby posvátné ozářil leskem luny magickým, jenž ducha silou spolu s Byronem dal člověku blesk vzdoru v pravici a na trůn slávy zas jej posadil, a učil znát jej vlastní velikost, že člověk chvěl se žasem před sebou. V té jizbě tito dva jen vládnuli, ten první slunce věčně planoucí, a druhý v letu zářná kometa, však oba orli v ducha výšinách a němí svědci velkých bolů mých. Nad ložem chudým visel obrázek ve svadlém kvítí, v stužkách vybledlých tvář ženy, jakých není v světě víc, těch tahů souzvuk, očí lahoda, ten snivý ráz úsměvem zmírněný, 55 že zdálo se, jak se soch velduchů, jenž proti ní se leskli na skříni, pad’ nad čelo jí jeden paprslek a druhý v oko jemně přimknuté. U lože stůl pln papíru a kněh a nad ním v rámci černě zbarveném tvář mračila se s chmúrným obočím, skráň zasmušenou lavřín ovíjel. To Dante byl, ten přísný Ghibelin, v umění kobce světlo mystické, v obzoru lidstva záře severní, tak plna lesku – ale bez tepla! Zrak jeho zdál se dolů hleděti na otevřenou knihu na stole. To byla bible, tato velká poušť, kde každý věk svou stopu zanechal, ten na rozhraní temném světů dvou most v zříceninách teskný, pochmúrný, ta brána, jejíž každé veřeje v své stavbě nesou doby svojí sloh, dům bez dveří, kde mír a prostota se s Orientu mísí přepychem, kde krvelačnost, pych a hniloba 56 v nebeské lásce tak se zrcadlí, jak bleskná mračna v jasnu tichých vod, ta rezovatá víry kotvice, však pevnější než ústní podání, ten stobarevný, lehkoperý pták, jenž ve průvodu divných zázraků v svět letí jako ševel rákosí, jak zvěst, již vlna vlně vypráví. A dlouho asi okem bádavým, – tím okem, které pekla propasti kdys měřilo, jež v světla věčného se nořit smělo hloubku tajemnou, a v němž se chvěla jiskra zžíravá, jak slabý odlesk divů spatřených – nazíral velký básník do knihy, neb na stránky juž klesl hustý prach, že písmeny pod jeho závojem se v pološeru jizby míhaly, jak jaté mouchy v síti pavouka. Ten prach kles také na stůl, na lože, na papír, knihy, ba i na sochy. Prach na soše, na jmenu zapomnění, jest jedna věc a stejný původ má. – 57 A sama stála jizba ztemnělá, nad ní vzplál den i hvězdosmavá noc, kol ní lkal vítr, bouře hřímala, a denně pod ní město hučelo, jak kotel vře pln látek hořlavých, pod nějž přikládá pilně alchemista. Sem nikdo nepřišel – jen netopýr zabušil v okno v letu zbloudilý, ty sochy nikdo laurem nevěnčil – jen plné luny světlý paprslek tkal jim kol hlavy slávy diadem a nahradil, co člověk zapomněl. Tu z večera se dveře rozlétly a já po letech dlouhých, truchlivých jsem vkročil v jizbu, v pravý domov svůj. Zrak nepokojně těkal po stěnách i sochy změřil v letu soucitném, dlouhým pohledem utkvěl na bibli a k nebi zalet’, nad nímž letní noc své rozvěsila hvězdné čalouny. A dlouho stál jsem v trudných myšlénkách, pak zvolal jsem: 58 „Ó věštče veliký! teď jinou cestou beře se náš věk; to peklo, jež jsi duchem vyklenul, se boří teď pod vědy kladivem, ten ráj, jejž viděl zrak tvůj žasnoucí, před námi taje v krásách přírody, a světů prostor i ta hvězdná výš, nám nejsou více divným tajemstvím, i tam si člověk cestu proklestí, a v hvězdách těch, kde dřív byl jeho ráj, co nejdřív nový trůn si postaví, a celé peklo s mukou zoufalou uzavře v svoji nenasytnou hruď... Ó věky, lidstvo, cestou závratnou kam ženete se? – Ve mlze váš cíl!“ Však neodvrátil básník pochmúrný od zaprášené bible přísný zrak, ba zdálo se mi v šeru půlnočním, že ještě více stáhl obočí, a na stěnách že v svitu měsíce se chvěly v letu divné písmeny, jichž smysl druhdy poznal Daniel... 59 I prchám z jizby stíhán mukami, kam nevím sám... Zas léta uprchla a v běhu jich síň zpustla samotná, jak temný hrob, z nějž vyšla mrtvola, jak pusté hnízdo, jež sup opustil, a v němž jen smutné zbytky zanechal: kosť nahlodanou s peřím krvavým... * Z pochodně krásy věčně zářící jak malá jiskra básník padne v svět; on malá jiskra a tmy bez konce, cíl nejistý a cesta daleká... Kdo chytne jiskru než se sřítí v pád? kdo rozdmýchá svit její hasnoucí? kdo vdechne jí zas kouzlo života? Ta síla božství brzy uhasne, a přijde doba teskná, truchlivá, kdy v ruce tvojí růže nevoní, kdy v zraku tvém je tmavá obloha, kdy sáhneš k srdci – tam je sníh a led, a sáhneš na skráň – tam jen vrásky jsou! 60 Pak ve troskách snů dávno zapadlých se onen anděl k tobě nakloní, – jenž píseň tvou i sny tvé provázel, jak Laury zjev nad ložem Petrarky – a povede tě labyrinthem tmy ku bráně tmavé, věčně zamčené, před kterou sedí stařec velebný; ten slepý jest a hlasem mohútným si prozpěvuje starou, dumnou báj o zlatém věku, ráji ztraceném. Tu hrůzou jat se zpátky obrátíš a poznáš, že zde v stálém soumraku hrob jedinou jest cestou k Eldoradu, a řekneš v pláči: „Hle, to život náš!“ A k tomu dnu i já se ponořil... 61
NA KOSTRU SAMOVRAHA.
To nechci vědět, zdalis’ kostro bílá před časy ženou aneb mužem byla. Po tom se neptám, jaké sny a boje tajemné zmátly mozku tvého stroje. Teď boly tvé se v jiném srdci vlní, tak všickni lidé jsme – a všickni boluplní! Leč ruka tvá přec musila být smělá, když ráj či peklo sobě otevřela. Však kam zaletěl duch, jenž tyto kosti kdys zahříval plamenem nadšenosti? 62 Snad vlnou plavce vetchý koráb zmítá, či bohu hvězdy na zlatohlav splítá? Snad nad horami orlů lety řídí, lva svaly napíná, když po kořisti slídí? Z jasmínu poupat vůní sladkou dýše, či vede ruku mou a tyto verše píše?! Hádanko věčná, pravdo bytí nahá, proč tebe leká se i kostra samovraha? Hle, její kosti v teskném planou nachu... Jen ztiš se, ztiš, mně nenaženeš strachu! Večerní slunce mřížemi sem vpadá a růžemi tvé skráně obekládá. Jen ztiš se, ztiš, já také kostrou budu, a k tomu není zapotřebí studu. Jen přál bych sobě, by oživly náhle tvé bílé kosti slunce žárem spráhlé; 63 Byby hněvu blesk se kmitnul z tvojích očí, jak z oka zmije po lupu když skočí; Byby duch, jenž sám roztrhal vazby žití, moh’ slovem vzplát’ a činem ve svět hřmíti! Pak postavil bych tebe k svému loži, tam stála bys tak, jako anděl boží! Své myšlenky a sny bych svěřil tobě a navykal se, jak mám žíti v hrobě. Leč odpusť, kostro, že tvůj poklid ruším, já k tobě náhle příbuzenství tuším: Vždyť kdykoli se k milence své shýbám, vždy zdá se mi, že při tom tebe líbám. Ty kyneš mi, když někdy do zrcadla má zahledí se v půlnoci tvář vpadlá. Však noc se blíží – kostro, nechme toho! ač na srdci mám žalů ještě mnoho. 64 Chceš-li se dále ještě bavit se mnou, v přírody dílnu veď mne přetajemnou! A unaven když pláčem k loži klesnu, spanilá kostro, navštiviž mne ve snu! 65
NAD PROPASTÍ.
Neznámá ruka tiše zastavuje kývadlo v běhu nočním na orloji a snů mých závoj náhle roztrhuje – a přede mnou juž v plné hrůze stojí neznámá bytost v tajuplném kroji. I kývá na mne, podává mi ruku: „Zde meč a štít, nuž opásej se k boji!“ a kývá zas a volá – při tom zvuku se mrtvé srdce mé zachvívá v bouřném tluku. A puzen tajnou, nevýslovnou mocí jsem skočil s lože; – půlnoc byla právě, na jihu v mraky zhoustly stíny noci 66 a kalná rosa válela se v trávě, a vítr v skalách úpěl usedavě. Leč v chvatu kam nás bludné kroky vedly, rej myšlének v mé nepostihnul hlavě; jen to jsem zřel, jak sbory bříz a jedlí se v lesku haditém zardívaly a bledly. Konečně stanem černých sosen v kruhu, kde tmavá propast s mlhavým dnem zeje; tu obrátím se k neznámému druhu a hlasem plným hrůzy, beznaděje se tiše ptám, kam cesta naše spěje... „Co teď juž slábne krok tvé nohy vrátký?“ – tak neznámý druh potupně se směje – „zde vidíš propast – boj náš bude krátký, buď ty anebo já! – jen jeden půjde zpátky!“ A páží obra u boku mne chytne, než ruka moje štít pozvednout stačí, a nad hrozným dnem sluje nenasytné, přes hloží, skály tělo moje vláčí a hloub zatíná drápy svoje dračí. Poslední sílu napnu ještě znova, 67 až moje krev juž kolem skály smáčí: „Ať tvoje tvář je třeba Satanova, dřív hledí odkryješ – pak půtka začne nová!“ I zachechtá se sok můj pohnut hněvem a černé hledí s tváře své odkrývá... Ó bože, bože, trnu nad tím zjevem, v té tváři tolik zla a zloby splývá, jak ve propasti, která dole zívá. – „Nuž pověz, kdo jsi, tajný noční hosti?“ tak sprahlý ret můj prosbou se zachvívá, a na to on: „Proč hloubáš v budoucnosti? tys propad životem – jsem démon skutečnosti!“ A zase po mne černou rukou sahá – leč kam se náhle děla síla moje? má ruka klesá, vůle má se zdráhá, nadšení mého vysýchají zdroje, ó hrozný zápas, hrozný konec boje! Ta skutečnost tě týrat neochábne, byť dal’s jí v obět sny a tužby svoje. – Ó trapný boj! – má ruka mdlá juž slábne a dno propasti zdá se milé mi a vábné. 68 A nový zápas – darmo moje víra meč pravdy s krásy štítem pozdvihuje, o skálu démon zuřivě se vzpírá a v hlubinu mne svrci usiluje; juž hasne zrak, juž krok můj povoluje... juž klesl meč, štít juž můj v propast padá, ve tmavou propast, která život sluje, o duši mou se peklo s nebem hádá a přes vrcholky hor juž chmurný den se vkrádá... 69
ZPUSTLÝ HŘBITOV.
V středu lesa na výšině opuštěný hřbitov leží, jak rozbitý bouří člunek jiných světů na pobřeží. Hloží bují mezi hroby a mech na zdi rozbořené; hle! jak plachá peruť času bouřlivě se nad ním žene! Mnohý kámen rozpukaný, přes něj vrba nakloněná, a ta vrba bez ptáčete, a ten kámen beze jmena. Jak krvavé slzy mrtvých kolem šípky odkvetají, a v křemení rozemletém zelený se ještěr tají. Aj, tu na kříž povalený ostružina květy stele a svým trním probodává znovu skráně Spasitele. K bělavé zdi v rouchu mlhy zamyšlený bor se chýlí, jak zármutku němý pomník rozbořené u mohyly. 70 A v tom tichu luzné noci mrtvých slyším oddychání a hlubinou duše táhne dávných časů vzpomínání. Jak to dlouho, co mé srdce bez milenky, bez přítele, bylo hřbitov opuštěný, plný smutku, plný žele! Naděje mé – pusté hroby, tužby moje – spráhlé kosti, a tmou rakví rozpukaných blesk se mihal šílenosti. Jak duch bouře v blesku víru v zpěněných se vlnách zhlíží, tak těch časů upomínka bolestně se v nitro níží. Vlny dávno utišené kypí, vzpnou se, burácejí, až tou bouří ňadra moje úzkostí se divou chvějí. Darmo, strážná hvězdo v bouři, hvězdo mojí poesie, darmo déšť tvých bleskných jisker písněmi se v duši lije! Vždyť ty písně to jsou vrby, jež se k hrobům tulí tiše, kameny, kam nesmrtelnost temné svoje runy píše; Výkřikyvýkřiky jsou Promethea, které bolest z nitra nutí; pochodně jsou, jimiž svítím na své vlastní zahynutí! 71
MORITURI. (Fragment.)
To v lůno mračen píše blesk, to v háje stíny, a v podjeseně lesklé pavučiny lká severního větru stesk; tím pláče vlna, když se v moře ztrácí, a vlasatice, jež se v bezdno kácí, to rudou metlou zemi připomíná, když v jiskrách uhasíná! Tak všady vládne smrt, ať její dech prochvívá ňader dívčích bouřný spěch, ať v hrdle slavičím na sladké písně taje, ať tiskne pečeť svou na žluté listí háje, 72 ať lysé týmě starce ve hrob kloní, ať v písni matky nad kolébkou zvoní. A všickni my ve času kvapném letu, i příroda v svém zániku a květu, i prostor valných světů, jak poupata, jež vadnou vlhkým stínem, pod jejím žezlem hynem! A marná práce, marné úsilí, chtít stavět ráj u práhu mohyly; jsme všickni smrti voj, nám nelze pomoci, pod bičem osudu jsme všickni otroci! Ó darmo v záhad hlouky nedohledné se v potu noří mudřec v noci, ve dne, z nich zlato nevyzvedne! Ten kahanec, jenž rozumem byl zván, ten uhasíná u věčnosti bran, a ve poslední zář kdy zahraje, „nic“ osvítí, v „nic“ roztaje! Ó darmo věštec orlích na křídlech chce duši skoupat božství ve zřídlech, na křídla osloněná svět přiváže mu zášti balvany a duše jeho výtvor vylhaný 73 jej strhne v prach, kde všecko lidstvo stená, a písně vzdech jen zoufalý a žalný dí, kterak dospěl v močál bídy kalný let jeho triumfálný! Vše marným jest, jen požitek svůj pohár věnčí blínem – jen pij! jen pij! to nejlepší jest lék v tom umírání líném; voj smrti roste každým dnem, tys jemu bližší každým snem, což platno? – zhynem!....zhynem!... 74
SVÉMU DUCHU.
Nač, duchu můj, tě trápí minulost? Vzleť slunnou perutí! – Já žil a trpěl dost! Juž rád bych jednou konec všeho zřel, však přece nerad sám bych žalář otevřel, kde jsi byl host! Však dříve utiš příval pochyb zlých. Rci, zdali roztaješ jak jíní na větvích? či zhasneš hvězdou, když se halí v mrak? neb v dálku odlétneš, jak odletuje pták, když touží v jih? Rci, zda se v tobě paprsk božství skryl, stín dechu tvorčího, jenž od stvoření zbyl? 75 Jsi odlesk meče, jímž nám zavřen ráj? či žiješ v nitru mém jak zosobnělá báj, že eden byl? Jak čistý ton zda etherem jsi spěl, jejž z harfy ňader svých vykouzlil Israfel? Zda červánkem jsi lehl na skály? či jiskrou zapad’ jsi v kmen vrby zdoutnalý, když kraj se tměl? Zda sluncem byl’s, v němž sny mé rozkvetou? či písní Memnona v mou bytost zakletou? či snad jsi útlý skřivánka byl duch, jejž zavřel v nitro mé a k němuž pravil bůh: „buď poetou?!“ Či loutna vzdušná, do níž hymny lil i háje slavný šum i větrů bouřný kvil, v které se ukryl padlých duchů žal, i Promethea vzdor, když bohům oheň vzal, i písně vil? Či byl jsi nadšení a lásky číš? zvon svaté volnosti, myšlének bleskných skrýš? 76 Či krystalem, kteréhož hranou čet’ jsem v knize přírody, co praví kámen, květ i hvězdná výš? Jsi bez konce a byl jsi bez vzniku? anebo nejsi víc, než rosa v trávníku, než slza, kterou měsíc uroní, než krůpěj bystřice, jež v pádu zazvoní v sluj krápníků? Jsi boha dechem, synem svobody? Zda bude k tobě znát se velduch přírody? zda zpráchnivíš jako listí na stromech? zda věčně budeš žít ve věčných atomech dle náhody? Či zhasneš bludičkou v tmách hřbitovů? či navrátíš se zas v tíž starých okovů? a v jiném těle budeš zase žít a zářit, plát a hrát, a vadnout, hynout, mřít vždy poznovu? Ty mlčíš, a má roste pochybnost... Snad okem duchů již se díváš na věčnost? 77 Ty mlčíš jen a věšíš pod lebku mně pavučiny snů, v kterých má kolébku jen zoufalost! Nuž tedy leť – tvůj přiblížil se čas! leť slzným démantem z věčnosti temných řas... Leč k tělu mrtvému se navrať zpět a rci mi naposled, kdo v podnoží má svět, zda bůh či ďas?! 78
III. Není tak bídné lásky, by neměla upomínek. A. de Musset.
[79]
ZLOMKY Z DENNÍKU.
I. I.
 Tak málo, málo tobě dáti mohu, jen slzu svou a svoje požehnání a lásku, jež se i za hroby sklání; to ostatní vše zanechávám bohu. Leč jestli oba trvali jsme v bludu, mísíce slzy bolů svých i plesů – ó pak se neptej, jak tu ránu snesu, ó pak se neptej, zdali šťastným budu! [81] Však vyznati, že na mé pouti zdejší ty lásky mojí budeš archandělem, že tobě patřím duší svou i tělem – to zpovědí mou bude nejkrásnější... II. II.
 O neříkej, že poslední jsi byla, jíž svěřil jsem svůj osud nehostinný; já v cizí srdce nerad metám stíny, a cizí radost svatá mi a milá. Však teď, když šíp jest vymrštěný z luku a když začíná srdce moje zrývat, tu darmo lkát, tu darmo boly skrývat a darmo zvedat ku modlitbě ruku. Já nevím sám, kam šine se má noha, já mimo tebe jiných nemám přání, můj život hrob – z nějž není z mrtvých vstání, můj život chrám – z nějž vyloupili boha. 82 I písně mojí povzdech tichne záhy, já nechci ani, by dolétla k tobě, by budila, co dřímati má v hrobě, mně klid tvé duše jest až příliš drahý... III. III.
 Mé srdce opět v tvoji náruč spěchá, v něm sídlí opět lůzná zpěvu víla, tož od chvíle, co sluch můj opojila tvých milých řádků hudba sladkodechá. To bůh sám ví, kolikrát jsem je čítal a kolikrát jich tajný smysl hádal, v tom drahém písmu jak v tvém oku bádal a květy písní z něho k věncům splítal. A bůh sám ví, kolikrát jsem je líbal, a jejich hudbou stišen milohravou, mnil jsem, že křídlem anděl nad mou hlavou v sen lásky naší zpět mne ukolíbal. 83 O sladké kouzlo šťastné minulosti! tys sluncem nocí mých! – mých bolů těcha! a nechť mne osud věčně hynout nechá, když tebe mám....mám... já bohatý jsem dosti! IV. IV.
 Rci, zdali poznáš moje tahy ještě? – s života stromu já jsem lístek svadlý, na jehož svěžesť záhy sněhy padly, a jehož zeleň praly zimní deště. Tu pomni jenom na minulé časy, když v retů tvojich sladkém čarozvuku tvá milá ruka moji tiskla ruku a nebo moje probírala vlasy. Kdy oči tvoje, lásky večernice, se jemnou něhou na mne usmívaly, kdy vzdechy tvé mým ňádrem zachvívaly, všech rájů ráj mi v srdce čarujíce. 84 Rci, zdali poznáš ještě tahy moje, zda ukryješ je v srdci přehluboko, zda nad nimi tvé bdíti bude oko, když překvapí tě zápasy a boje? Ó zírej na ně často v roztoužení! Snad překvapí tě někdy odpovědí ty kalné oči a ti rtové bledí – že nad tebe mi v šírém světě není! 85
TY NEVÍŠ....NEVÍŠ...
Ty nevíš, nevíš ani, duše moje drahá, jak v struny srdce mého dnes mi bolesť sahá, tak divoce a teskně cos tam zakvílilo....zakvílilo... Ó by jen popraskaly! – snad by lépe bylo! Proč zoufale tak vichr venku se dnes vzteká? proč utuhlá zem v květný háv se neobleká? proč mlha kol a kol a v mlze proč sníh bílý? což v nebi nevědí, že dnes tvůj svátek milý? Já darmo k větrům volám, by mi křídla daly; leč jak by na můj posměch plachty rozepjaly 86 a odletěly v dálku zakrouživše vírem – a ticho smutno kolem jak v mém srdci sírém. Tlum opozděných ptáků, který k moři letí, blíž mne usedl tiše na usvadlé sněti, k těm ptákům o písně má chudá duše volá – však darmo, tiše spějí dál přes pole holá. Mám vzdech ti poslati? – ten mezi větry padne, či políbení snad? – to v zimní mlze schladne, či slzu lásky své? – tvé oko dost jich roní, či upomínku svou? – ty nedozvíš se o ní!....ní!... Ó měl bych ke svým ňadrům jako v dávném čase tvou drahou zlatou hlavu nakloniti zase, by spočinul v mém srdci zrak tvůj holubičí a kouzlem svým mně zahřál, co tam vře a klíčí. Jest láska moje motýl v zimě osiřelý... Kam zalétnouti má, když květy odumřely? v čem sluniti se má, když sněžná mlha všude? ta zima táhne k nám... Ó, jak nám, drahá, bude? 87 Ty nevíš, nevíš ani, duše moje drahá, jak v struny srdce mého dnes mi bolest sahá! Tak divoce a teskně cos tam zakvílilo....zakvílilo... Ó by jen popraskaly! – snad by lépe bylo! 88
V TVÉM SRDCI....SRDCI...
V tvém srdci jako v pustém svatoháji, kde vonný cedr upomínek hoří, v něm duše tvá jak dryada se tají a hloub a hloub v svých snů se popel noří. Jen oko tvé, když na mne utkví spěchem, tu zdá se mi, že snad se k letu vzmuží, leč, co v tvé líci plá, co lká tvým dechem, jest lesk a vůně hřbitovních jen růží. 89
RELIQUIE.
Ba jistě okouzlena je ta skřínka ebenová, jež lásky mojí tajemství po dlouhá leta chová. Jak často chtěl jsem spáliti ty zbytky dávných časů, ty listy její sežloutlé, tu kadeř jejích vlasů. Však sotva ruka chvějící tu skřínku otevírá, můj vlhne zrak – a starý bol mé choré srdce svírá. 90 A listů jejích písmeny ve barvách duhy plají a známé oči ve slzách se na mne usmívají. A její vlasy perlami se zdají protkávané, ba i to kvítí uvadlé zas živým leskem plane. A neznámý a tajný šum kolem mne lká a kvílí: „Ó zadrž, muži bezcitný, co my jsme zavinily? Ó proč jejími slzami tvé srdce neroztálo, proč lhostejně jsi ubil sám, co ohněm nebes plálo? Proč sám jsi strhal v přepychu si věnce s bledých skrání? – 91 Tys bídný tak, že mučí tě i pouhé vzpomínání!“ – A tento pláč a tento šum až v srdce mé doznívá a v těžkých slzách bolesti na staré listy splývá. A vidím nachem červánků svou mladosť ozářenou....ozářenou... a mlčky opět zavírám skříň lásky okouzlenou. 92
U TVÝCH NOHOU.
V tom světě klamných snů a zápasů, kde bojem život a smrt naším cílem, bůh pouze ví, co dal bych za to štěstí, se vyplakati na tvém hrdle bílém. Věř, více bych tvůj nerozpínal šat, jak činíval jsem v lásky sladkém snění, kdy bránily se ruce tvoje bílé, ač oko plálo ohněm roztoužení. Věř, víc by nehrál prst můj s vlasem tvým a nebloudil víc jeho vlnou tmavou, jak v chvílích těch, kdy vrkočů tvých proudy se valily jak moře nad mou hlavou. 93 Věř, já bych více neklad ucho své na tvoje srdce, bych tluk jeho slyšel, jak v nocích těch, kdy znával blaho naše jen měsíc, který nad horami vyšel. – Těm snům a hrám juž cizí jest můj duch! Teď v objetí tvém bych jen hořce plakal, že jsem v tu propast těžkých, němých žalů tvou duši bílou holubici vlákal; Žeže ono kouzlo prvních polibků před zrakem naším zmizelo tak záhy, až při vzpomínce chvěje se má duše jak ve závějích žebrák polonahý; Žeže nemám ani jiskry naděje, ba ani toho štěstí pod oblohou: bych vyplakal se na tvém hrdle bílém a potom umřel u tvých drahých nohou. 94
PŘED OBRAZEM MADONNY.
Čí štětec stopen v lesklé barvy duhy zde vykouzlil ten obličej tak drahý? Snad umělce duch vzlet’ nad zemské luhy a ponořený v krásy věčné zdroje zde nastínil ty nebes vábné tahy, ten mír andělský, tužbu bez úkoje i věčné lásky úsměv sladkoblahý! Vlas bohatý na skráně hustě splývá i dál přes jemný ovál obličeje, lazurné oko k nebesům se dívá, hned ohněm plá a hned se něhou skvěje. Labutí šije v mírném hlavy sklonu zdá chvěti se – snad touhou objímání – 95 a z jemných tahů harmonie tónů v čarovné hudbě v duši mou se sklání. O bože, bože, zda to může býti, by člověk mohl božství v obraz vlíti?! Však ač je krásný tento obraz svatý, přec v mysli mistra nikdy nepostihnul ideal jeho nikým nepojatý! Ó kdyby stál přede mnou náhle živý, kterak se duší básníkovou mihnul, tak jemný, krásný a tak čarotklivý! Neb tak jsme lidé – co nám draho, svato, to nad nebesa v lásce vynášíme, a lásku, jež nám v hloubi ňader dříme, hned obléváme šumným rouchem tónů, hned barvou vznesem’ nad šarlat a zlato. A tak i malíř v šťastné chvíli onu, jež v říši lásky život jeho svedla, mistrným štětcem změnil na Madonnu. Však při sám bůh – ve prach by kleslo dláto a málomocné verše básníkovy by zmlkly studem, úžasem a žalem, 96 kdyby tak živa stanula zde náhle, jež tváře této byla ideálem. Ó krásy této moře neobsáhlé, ten souzvuk míru, tahy andělovy, ni verš, ni tón, ni barva nevysloví! Já znal jsem jednu – ve všech změnách žití tkví její obraz duše ve hluboku, a je-li láska – to jest v jejím oku, a je-li radosť – z jejích tahů svítí, a je-li blaho – dýše z jejích retů, a nadšení když tvého slábne příval, jen v loktech těch nabudeš síly k vzletu. A je-li víra, s toho čela září, tak velebně, v nebeském roztoužení, a v ráj-li věříš, plane v této tváři. A čím dál nyní v bolném zamyšlení bych v krásy toho obrazu se díval, tím krásnější a krásnější mi plane obraz té duše drahé, milované, z těch krásných dob, pokud jsem šťastným býval... 97 Ó čarovná ty dívko na obraze! jen obracuj ty jasné zřítelnice výš k nebesům! – mé lásky není více i blaha mého strhány jsou hráze. Bouř života mi všechny květy sklála, tys nejdražší, tys byla poslední, teď hrobu tma mé smysly obetkala, a darmo ptáš se, kdy se rozední! V Madonnu tebe zbožný mistr změnil, bys vírou jeho rány konejšila – však pohár žalů mých se mocně zpěnil a vášeň moje dlouho dřímající mi v choré srdce všecky jedy vlila. Ó kéž by – mluvte ústa moje smělá – se tahy tváře, blahý úsměv lící zaměnit chtěly smrti na anděla! Pak vyprosil bych polibek si jeden, ten poslední, tak významný a dlouhý, v něj vydechnul bych lásky svojí éden, v něj peklo svojí rozvášněné touhy. Však darmo volám – bůh ví, kde dlíš v dáli... kolem mne noc....noc... mé květy oprchaly – jak miloval bych! tys jen obraz pouhý! 98
MYRTA – CYPŘIŠ.
Jak šťastni jsme! Nám přáno nejvyšší, ty myrtou zavděk vem, já cypřiší! Kdo slunce chtěl, rád ještě po boji se s hvězdami a lunou spokojí. Ty myrtu vem, a pro mne cypřiš nech – kdo vinen tím, že roste na hrobech? Snad vrátí větví jeho teskný šum mír duši tvé a blaho tvojím snům. Pak jistě rov můj vzplane růžemi, když budeš ty jen šťastnou na zemi! 99
TY JISTĚ ŘEKNEŠ....ŘEKNEŠ...
Ty jistě řekneš: „On mne zapomněl; i s ním tak bude, jak to vždycky bývá, z večera motýl v lilii se skvěl a z rána se v ní šedý pavouk skrývá. On zapomněl, jak dřív jsme vespolek se touhou v blahé nejistotě chvěli, jak pro jediný blaha paprslek jsme boha, svět a sebe zapomněli. Ó že tak záhy zapomenout směl, že jako písně promrhal své city! 100 že v ráj mé duše, když se bolem tměl, s posměchem hodil vínek z trnů svitý!“... Tak jistě řekneš, vím to dobře, vím,vím a v myšlénce již zachvívám se v bolu, a vidím tě, jak zrakem truchlivým zříš na myrtu, již sázeli jsme spolu. A vidím tě, jak s vzdechem zaclání tvá bílá ruka zamyšlené čelo, jak černý vlas ti splývá po skráni až k srdci, jež tak těžce osiřelo. Já ale pravím: „Pojď, ukaž mi květ, jejž lidská závisť jedem nepotřísní; ten nejlépe ti bude vyprávět, že jinak je to v životě než v písni. Ó tiskni jen ty ruce v bolesti na srdce, jemuž nelze zapomníti, na ono srdce, které ku štěstí mně kdysi mělo zlatým stupněm býti! 101 Já položím naň hlavu v myšlenkách a skonám rád, byť třeba jatý bludem; kde slzami zbled’ mladých tváří nach, tam není třeba zardívat se studem. Tam i to trní vtisklé skráním tvým nad čelem růže tobě musí sklenout, neb kde je bolest lásky dědictvím, tam trpět lze – však nikdy zapomenout!“ 102
DO ALBUM.
Vadnoucí poupě, tvou to není vinou, že o samotě rosteš na hrobě, pel, rosa, záře v srdci mém ti kynou, můj pustý život dost má na tobě; mé písni schází mnoho k diademu – pojď, růže má, já do svých snů tě vemu! Což na tom, že lesk tvojí krásy bledne! Znám kletbu žití – nač se vymlouvat? Když v pokušení ret se k nebi zvedne, to slabá hráze v bouřný vášně chvat! Vím, co jest krůpěj vedrem zemdlenému – pojď, růže má, já do svých snů tě vemu! 103 Tou láskou, která mech na skály věší a v keře hnízda, svlačec na rumy, tou láskou, která opuštěné těší a hořkým slzám studu rozumí: tou láskou ty jsi draha srdci mému – pojď, růže má, já do svých snů tě vemu! Tak smělý plavec v rozbouřené vlny pro vzácnou perlu jít se nevzpouzí, tak nejkrásněji září měsíc plný, když v černých rumech stíny probouzí, tak srdce mé – jak možno zazlít jemu? – pojď, růže má, já do svých snů tě vemu! Můj zpěv zajásá, když jak rosa schovat se smí, mé poupě! ve tvém kalichu, když motýlem smí tebe obletovat a vinouti se k tobě po tichu, jak kol tvých boků paprsk vodojemu – pojď, růže má, já do svých snů tě vemu! A když vykouzlí pod hedbávné řasy dávného blaha úsměv jediný, 104 na bledé čílko pablesk první krásy a v srdce sladké touhy neviny: sám písni své laur připnu k diademu – pojď, růže má, já do svých snů tě vemu! 105
PO LETECH.
Ve trudném zamyšlení nad snů svých hřbitovem jsem vkročil, půlnoc byla, v svou jizbu pod krovem. Po zemi, oknech, loži se zachvěl luny svit, jak ptal by se, tak dlouho kde jsem jen mohl být? A tu otázku také jsem z dívčí tváře čet, jež visí nad mým ložem, jak odkaz mladých let. 106 A loudily se v duši myšlenky – slzy v líc, tak pomalu jak mraky se táhly přes měsíc. „Mé dítě, já se změnil, div sebe ještě znám; však mou to není vinou, proč vše je blud a klam. Mně v pohár víry zlatý jed pochybnosti pad, však mou to není vinou, že nejsem věčně mlád. Mně není do radosti, mně není ku pláči, mé všecky tužby stišit hrst hlíny dostačí!“ A chvěl se obraz náhle a mizel v mlze mi, 107 a jeho drahé oči se leskly slzemi. Zas loudily se v duši myšlenky – slzy v líc, tak pomalu jak mraky se táhly přes měsíc. „Mé dítě, já se změnil, můj život bez ceny; však moje láska k tobě, ta nezná proměny! Ta hvězdám v zhasínání své žáry propůjčí a stvoří ráj, by mohla ti klesnout v náručí. Jen k vůli této lásce nad vírem snů a tuch jest hrob kolébkou žití, jest nesmrtelný duch!“ 108 Tak loudily se v duši myšlenky – slzy v líc, tak pomalu jak mraky se táhly přes měsíc. A snil jsem na tvých brvách, že slzy roztály, že bleskem oko vzplálo, že rty se usmály. Zář svatých kol tvé hlavy stkal měsíc na stěně... já snil po dlouhém čase zas tiše, blaženě. 109
IN DOLORIBUS.
V hlubinách nebes hvězdná zář se míhá a chladný vichr v akáciích stená, z bolesti hrobu vzpomínka se zdvihá kročejem hluché noci probuzená. Tam v mlze stojí....stojí... bože! jaká změna! Na čele jejím černé noční stíny a pláče tuším ubohá ta žena, a kolem teskná vůně rozmariny....rozmariny... a vzbuzen v srdci mém jest starý osten viny. A juž se zvolna sklání k mému loži, tak tichá, smutná, jako v žití byla, na čele věnec uvitý má z hloží, jejž v dobách lásky ruka naše vila, 110 hle, teď v něm sotva jedna růže zbyla! Slyšíš, jak stená?....stená?... V zaslzené řasy se jejích očí hvězdná záře skryla – a přece dosud luzných tahů krásy lesk roní tajemný na rozpuštěné vlasy. Jdeš odsoudit mne? – Pojď, jsi v plném právu, já mladosti tvé květ otrávil zlatý, já vzdorovat chtěl zákonu a mravu, a teď se chvěji hořkým studem jatý, když u mne stojíš jako anděl svatý! Měj smilování! – Nač mi život dlouhý, v němž s láskou zášť jsou srdce mého katy? Jen nehleď na mne tímto okem touhy, můj zápas krutý byl, a já jsem člověk pouhý! Jsem otrok nadšení a vášnivosti, jejž času krok v tůň věčného nic svěje, že jednou slunce zbělí moje kosti můj cíl jediný, k němuž život spěje, můj triumf smrt! – můj úděl beznaděje! Na řadu mohyl v srdci osiřelém hrobový měsíc dumné světlo leje, 111 jak démon v boji utkán archandělem, tak padám před tebou v prach s pokořeným čelem. Hle! na něm posud Kaina známka hoří, ji proudem slzí smýti neustávám, ten divý žár, div že mne neumoří....neumoří... to kletba má, že když se tvůrcem stávám, zas bolem schnu a v nic se rozpadávám. To kletba má, že po svůj život celý jen svého štěstí rumy oplakávám, a že nadšení mého plápol vřelý v mé srdce obrací smrtící, bleskné střely. Teď znáš mé muky – co víc ještě žádáš? proč v říše tmy krok tvůj se neobrací? proč chladné ruce na mé čelo skládáš, proč mrtvý zrak tvůj v srdce mé se vrací? či vidět chceš, jak bolem dokrvácí? Hle, kolem řídnou černé noční stíny, na nebi hvězda za hvězdou se ztrácí, a kolem teskná vůně rozmariny....rozmariny... kdy usne v srdci mém ten starý osten viny? 112
V ZAMYŠLENÍ.
Tvým zpěvem náhle měsíc zvědavě v tvém okně zbudil květy v lehkém chvění, i zaleskla se rosa po trávě a na tvých řasách slza v zamyšlení. Zda byl to luny snivý, známý svit? či vůně květů tak tě omámila, že musila se ve hře zastavit a k srdci klesnout ruka tvoje bílá? Ó dovol, v snů tvých matné zrcadlo by vpadla plná záře mojich zpěvů! Co v rozvalinách času uvadlo, snad vzkřísit mohu tobě na úlevu. 113 Znám žití tvoje – krátký jeho běh... a přece tvoje čelo těžce stíní, že nucena jsi hledat v bolestech svou zábavu a v slzách dobrodiní. Kéž mohu obraz bouří rozvinout, v kterých se tvoje mladá duše chvěla; tvá vina byla, že z pozemských pout jsi chtěla sebe vznésti nad anděla! Tvé smutné mládí, starost rodiny o trapný život v práce jho tě vedla, že neměla jsi ani hodiny, kde v snění bys ku hvězdám duši zvedla! Teď vím, co vidíš v duše hlubinách – ó před tím zjevem postůj dlouhou chvíli! to jediný květ bouřných na vlnách, pro který podnes moje píseň kvílí....kvílí... Tys milovala! růže v poupěti, však srdcem žena odhodlaná k všemu – kdo v květ tě rozdech’ ve svém objetí, ne odpustit – ty žehnat musíš jemu! 114 A jiný obraz....obraz... Jitro ve mlhách v tvé okno záblesk nepropouští zlatý, nad ložem tvým klam černý závoj stáh’, nad svadlé květy větší tvoje ztráty! Ty plakat chceš, však v duši vzbouřené ples, hudba, tance vřava ti vyznívá, až na ruce, na lilje zlomené, tvá hlava klesá těžká, zádumčivá. Jen zapomenout! velí přísně čas, jen zapomenout! jediným jest lékem, jen zapomenout! jediná jest hráz, když vášní bouře kypí nad člověkem. A přec v té bouři jeden mocný blesk, a přec v tom moři jedna perla dřímá, byť v slzách zhas tvých očí čarolesk a žal tě pokryl perutěma svýma. To vzpomínka! ji chtěl jsem probudit tou smutnou písní, kterou světím tobě! ať najde tebe matný její svit buď na hřbitově, kde lkáš o sirobě, 115 buď u klavíru, tonů proudění když přehlušit má bolestí tvých nával, na místě tom, kde v sladkém toužení své oko v tvém tvůj dumný přítel stával. On obracel ti vždycky listy rád a spokojeně až dohraješ čekal, na místo v knize, v kouzlu tvojich vnad, v úsměvu štěstí jako motýl těkal; teď k lásky hradu stržen zlatý most, i motýl zmizel, když uvadlo kvítí, a místo něho cizí, jiný host obrací listy v knize tvého žití. Ty znáš jej dobře – tvůj ret zsinalý se často chvěl po bledém jeho čele, tvá loď v něm najde svoje úskalí, tvá duše v mukách svého spasitele....spasitele... Jen vzpomínej! on zatím obrátí list poslední a polibí tvé líce, pak o růži v mých žalu souvrati a ve snu bude o anděla více. 116
VZPOMÍNKA.
V půlnocích bouřlivých, kdy myšlenka se chrání ve srdce hlubinách, jak dravec v doupěti, jak větrem hnaný list se uschlou stočí plání, tak, dítě, vzpomínka má k tobě zaletí! Když v zamyšlení jdu pustými ulicemi, a s věže dvanáctá když hučet začíná, lamp světlo mihavé se ztrácí mezi zděmi a jak svit naděje kdes v koutě zhasíná: V té chvíli zoufalství, když duch se v sobě ztrácí, má šlehne myšlenka, jak jiskra popelem, vylétne jako sup – jak rajský pták se vrací jak demon vystoupí – však mluví andělem. 117 A v pusté ulici, kde ohlas kroků hasne, mně klade na čelo své křídlo zlacené, mou duší rozlije měsíce světlo jasné a milou jizbu tvou ve sny mé rozklene. Vše jako před lety - tu stůl a tamo dveře, tu okno, u něhož jsme noci probděli, tam – sladké tajemství! tvé bílé lože v šeře kde čistá duše tvá se líbá s anděly. Noc. – Šerem komnaty se spících dechy chvějí, jen ty při lampě bdíš nad prací skloněna, a zvuky půlnoci i v srdce tvoje znějí: oh! což vše nevzbudí jich teskná ozvěna! Tys zvedla v myšlenkách své čelo vážné, bílé, ten kámen náhrobní mých snů a nadějí, a tichý úsměv lét’ přes tahy zasmušilé, jak slunce paprslek po sněžné závěji. Tys oko pozvedla, z nějž často bleskem šlehla ve snů mých pustý chrám tvá duše zářící; 118 tys hlavu kladla v dlaň... jak všecky květy sžehla by mrazná beznaděj v tvé duši věřící. A týž sen prchavý, jenž květem ráje stíní mou skráň, jenž v duši mou tká báje o štěstí; týž sen před zrakem tvým mne z velkých bludů viní, a co mně útěchou, je tobě bolestí. Ty vidíš, opuštěn jak hynu v trpkém žalu, jak zoufalství svůj spár v mé srdce zatíná, jak orel nadšení nad rumy ideálů své křídlo schvácené jen k pádu rozpíná! A zase najednou osvěžen sny o slávě, ač znám jich klamnou hru, jak v půlnoc prodlívám, jak v písních hymnických se k bledé tvojí hlavě a v slzách bolesti k tvé duši modlívám! To vidíš v snění svém a ptáš se v roztoužení: „Což s jednou nadějí juž vše jest ztraceno? což bylo štěstí snem a pravdou probuzení, což láska dá jen klam a žal mi za věno?“ – 119 Ó neplač! nezoufej ! byť lásce rakev sbily nám časy nejisté v svém toku prchavém, čí duše v blaha snu se jednou políbily, těm hrobu temnota jest blaha přístavem! Těch vzdechy k nebesům andělským křídlem spějí, těm bůh posýlá sny, jichž křídlo zlacené nad nimi rozpne sám, až v jejich obličeji se zjeví úsměvem vše blaho ztracené. 120
RESIGNACE.
O mladé srdce tvé jak vonná růže bylo, s níž hrají andělé, a půvab nebeský, o němž jen srdce snilo, ti trůnil na čele! Tvůj hovor sladký byl jak skalný pramen v lese, jenž teče do mechu, kol něhož v prozpěvu jen ptáče zakmitne se a motýl v pospěchu. Tvé oko čarovné tak rovno večernici, když vzejde nad strání, a ňader tvojich ston zvuk zvonu při měsíci, když zvoní klekání. 121 A celá duše tvá jasmínu vůně snivá, jenž dýše z poupěte, a celá bytosť tvá tak jemná, čarotklivá, jak snění dítěte! Tak plál mi obraz tvůj života tmou a steskem, a já žil v doufání, že opojím se zas tvých očí čaroleskem – však, jaké shledání! Ó jestli jaký klam kdy překvapil mne v žití, já nesl všecko rád, teď ale plakal bych, když zřím, i v tomto kvítí že ukrýval se had! Ó jestli jaký bol se v strunách mojich skrýval, teď jenom hněv a smích, ať bouří divoce tak jako jarní příval a zaburácí v nich! Ó hněv, posvátný hněv, že zničen hlodem zmije nejdražší nebe skvost, 122 že vyloupiti chrám, nechť sám bůh v něm se kryje, jest člověk drzý dost. A smích, divoký smích, že člověk v noc se vrhá, než se mu rozední, že staví sobě dům, když břeh se pod ním trhá a naděj poslední. Teď růži nevěřím, když kvete v kráse jara, květ její pro mne svad’; teď hvězdě nevěřím, když na blankytu hárá, teď vidím její pád; Teďteď očím nevěřím, ni kráse vábných lící, smrt usmívá se tam; teď vzdechům nevěřím, polibkům při měsíci, ni sladkým přísahám.– Teď pusta duše tvá, jak v půlnoci sad tmavý, jak posečený luh, chrám snící v rozvalech o dobách dávné slávy, kdy trůníval v něm bůh; 123 Kdykdy zbožných poutníků zástupy nesečtěné snívali v jeho zděch – teď býlí divoké ční na zdi rozbořené a na oltářích mech. V rozpadlé zvonici teď bouře drsným hlasem se zvonů dotýká, však někdo pamětliv přec navštíví ho časem – to duch jest básníka! Ten v rumech omšených, ten v pustém po zdích býlí a větrů bouření přec poklad nalezne, jejž předkové tu skryli, tož jiskru nadšení! V zčernalých obrazech on najde kouzlo ráje a stopy svatých run, a minulosti lesk i nynější bol taje v souzvuku jeho strun. Tak, mrtvá hvězdo má! v života vlnobití jíž úsvit záhy splál, 124 přec půvab duše tvé mou píseň k žalu vznítí, byť srdce nerozhřál! Tak člověk také pad’ – a bůh jej vyhnal z ráje, však ponechal mu zem; mé srdce zamčeno – můj soucit v zpěvu taje, nuž na věky žij v něm! 125
DLE TENNYSONA.
Až smrt mne pochová, pak nad mým hrobem zastav slzí proud, přes moji hlavu nechoď, bláhová, nech tlíti prach, jenž toužil spočinout! Ať vítr hvízdá, čejka křičí tam – chci býti sám! Byl tvůj to hřích, či pobloudilý cit, já neptám se – tím bol můj nezhojíš; vem, chceš-li, jiného! Chci pokoj mít, mne bolí život již! Jdi, slabé srdce! hrob můj zanech tmám – chci býti sám! 126
KDYSI!
To bylo v jeseni – bor zamyšlen se k nebi díval skrze mlhy chmuru, já v mechu ležel a na padlý kmen jsem divné čáry vyřezával v kůru, tak nahodile, maně, neurčitě, v myšlénkách muž, leč sněním posud dítě. Hle, jak se divně vlní tato čára! jak srdce dvě by v sebe propletena... jak? – v skutku srdce i – kdož se o to stará! A dále zas jak mění se ty rysy, to písmeny jsou známého mi jmena, ach žel, že příliš drahého mi kdysi! Jak, pouze „kdysi“? – Proč teď jsem se bál 127 jejího jmena tahy v kůře zničit? proč cítím v srdci starou bolest klíčit? Ó srdce, věčný snílku, mluv jen dál! Svých upomínek svlačec bujet nech a nebraň slze, přej ať skane v mech! Teď kdyby kolem tebe vířil ples, šum hedvábí a tance hlučná vřava, teď kdyby její čarokrásná hlava ti kynula – a s tebou zas jen hrála: tu mohlo bysi zapříti svůj cit. Však ale zde? Kol šumí známý les, zde pýcha tvoje směšná jest a malá, zde nemusíš se za své slzy stydět, zde můžeš vzpomínat, zde můžeš děckem být, zde můžeš milovat i nenávidět! Ó nech juž v kmenu pokácené břízy stát její jmeno drahé, zbožňované, snad ještě jarem z něho nevymizí, snad modrý zvonek v mechu pod ním vstane, snad z oné slzy, již tvá ruka tají, květ slzičky se ujme, snad též v máji sem slétne motýl, pták i zlatá včela a s nimi lesa poesie celá! 128 Ó nech juž státi drahé tyto rysy! snad přijde někdy poutník unaven a v mechu zde snít bude sladký sen, jak miloval a jak byl šťastným – kdysi! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . To bylo v jeseni – bor zamyšlen se k nebi díval skrze mlhy chmuru, já v mechu ležel a na padlý kmen mé horké slzy tekly v suchou kůru. 129
BELLADONNA.
A milovat – na čas – to nevděčný trud, a milovat věčně lze není! Lermontov.
Nač kolem skráně mojí otáčí tvá ruka lásky růži zkrvavělou? nač zápal ten? – Mně slza dostačí, já spokojím se s immortelou! Má hlava jest již od polibků mdlá, ten pohár klamů dávno dopit na dno; a matný žár, jenž v hrudi mojí plá – tvá slza uhasí jej snadno! 130 Já sebe neviním, ni čas, ni svět, bůh ví, já bych se děsil nyní blaha! ni výčitkou se nepohne můj ret, můj duch i doufati se zdrahá. Ó sama rci, nač máme milovat, když v lásku ani sami nevěříme, nač hledat asyl tam, kde bouř a chvat, kde šťastným, kdo jen v hrobě dříme? Nač ku životu lákat staré sny, když cizí jsou nám smavé jejich reje? nač v jeseni se vžíti do vesny, nač plakat, když se život směje? Ten nudný život prázdná hostina, při které jenom hlad a žízeň, cítíš, kde citů plamen, který zhasíná, pro věčnost nikdy neroznítíš; kde najdeš štít na konci zápasu, když z ruky slabé vypadnul meč tobě; 131 kde květy, jež jsi chtěl mít do vlasů, vyrostou v posměch na tvém hrobě. Nač tedy kol mé skráně otáčí tvá ruka lásky růži zkrvavělou? nač zápal ten? – Mně slza dostačí – já spokojím se s immortelou! 132
IV. Den vedle dne co hluchý květ, květ divokého máku! J. Neruda.
[133]
UDEŘ V STRUNU!
Oko mdlé na štítu nebes stíhá blesků tajnou runu, vzduch se chvěje šumem divým: Udeř v strunu! udeř v strunu! Nadšení oř bleskem schvácen pode mnou se v propast kácí a v života knize listy hněvu anděl dál obrací. A vlnami dny za týdny minou v smíchu, minou v pláči, že je svázat do kytice struna zpěvu nepostačí. [135] A těch písní struna zlatá září v duši rozechvělé, jako sloupy bleskných mračen, jenž vodily Israele. Jako bouřná blýskavice, když se temným mrakem plazí a tonoucím osvětluje hloubné víry, skalné srázy. A zas jak lesk svůdných očí, po nichž mřel bys touhou divou, jímž bys v jásot lásky změnil píseň svoji zádumčivou. A hle, juž mi krásné ruce růže pletou na korunu, a v smích dívčí zní to hromem: Udeř v strunu! udeř v strunu! 136
VYKOUPENÍ.
Mne život, Sirena, chtěl tváří usmívavou v své sítě přilákat, jak oka září hravou had ptáče upoutá ve kouzelný svůj kruh; o krbu rodinném mně svůdnou šeptal báji, na jehož výsluní měl k ideálů ráji se pozvednouti duch! Tu zlatou kadeří, tam oka čaroleskem k mé duši hovořil: Nač žíti tmou a steskem, bez přátel, bez lásky chceš jíti sám a sám? O pohleď, stáří jde, na srdce padnou sněhy, a život podmele tvých snů a rájů břehy, a vášně pochodní tvých tužeb sežhne chrám! 137 Pak píseň nepřijde, ta holubička bílá, by křídlem soucitným v dne žáru ochladila tvou rozpálenou skráň, kolébku myšlének, kde květem čarovným tvé sny a tuchy zrály a v žití prohlubeň z nadšení slunce slaly svůj zlatý paprslek! Jak modla skácí se duch náhle osiřelý! Na popel vychladne žár tvého srdce vřelý a do něj sřítí se hrad vzdušných přeludů! Pak budeš sám a sám, jen hroby tobě zbudou, ni paprsk v šero tvé, ni květ v tvou jeseň chudou míč sporných náhledů a obět osudu! – Leč s okem nadšeným, jež ve budoucnost zírá, i s ducha mladostí, jež nikdy neumírá, já věnec sundavám, jejž závist strhala; mně vaše přátelství jak úpír sedí v týlu, mně hnusný soucit váš i slzy krokodilů, jež zloba vylhala. Já často byl juž sám, když kraj mých snů se šeřil, mne opustili juž, kterým jsem nejvíc věřil, 138 jak listí žloutnoucí opouští suchou snět; můj život sosna jest, jež orlí hnízdo nese, a bleskem sžehnuta se nad propastí třese... leč orel – dal se v let! Já lásku s přátelstvím jak nalomená vesla juž dávno odhodil – však třeba loď má klesla, než vaším bludičkám se raděj svěřím tmám! I v mukách zajásám: „Má vroucí duše žije jen tobě, přírodo, a tobě, poesie! vším druhým pohrdám!“ Mé štěstí v přírodě! – Když západ hoří zlatem, na čele večera měsíce sponkou spjatém, když stíny, kadeře, se rojí v směsici, když ruka tajemná se loudí šerem háje, až hymny šumí strom a mech kouzelné báje, až vstoupí kněžna noc na hvězd trůn zářící! Když kráčím doubravou – svět zahalený v páry v obrysech nejistých v kouzelné splývá tvary, a slunce východní jak lampa z opálu: tu šlehne v lesní krov a keř ozáří blízký, 139 jak trůnil by v něm bůh! – tam v zlaté obelisky bříz kmeny promění, hloh v loubí z kříšťalů! Když sedím pod skalou a slunce zdřímlo v trávě, a v řasách, lupení když po jezeře hravě ve květů zrcadle svůj hledám obličej, co zatím polétá mé písně hravá sloka po keřích, po listí, jak vážka zlatooká kraj křídel duhový nořící ve vln rej! Když v chvílích půlnoci, kdy v šeru svět si hoví, má lampa kmitá se ve jizbě na podkroví, jež tiskne okno své v střech mračné průčelí; když vítr honí sníh a jako šakal vyje u krbu Shelleyho a Huga poesie číst v tichém veselí – Aa v nocích hvězdnatých když města ruch se ztajil, v tu báseň nejvěčí, již světa velduch zbájil v ten zlatých světů vír, v tu propast etheru se ztratit myšlenkou, jak v moři kapka mizí, zřít spící přírodu, lem zlíbat její řízy a hledat nadšení a novou důvěru! 140 To život jediný! Zde blaha číš se pění! v tom vzletu k výšinám jest z bolů vykoupení, to nesmrtelnost je, v níž věčný úděl mám! I jásám v bolestech: „Má mroucí duše žije jen tobě, přírodo, a tobě, poesie! – vším druhým pohrdám! 141
ORIGINÁLNOST.
Slunce, vzduch i pestrý motýl vše jest novým poupěti, když se úzká vazba jeho novým jarem rozletí. Tak i já jsem děcko malé do světa se zadíval, vše mi bylo krásným, novým, já jsem nikdy nezíval. Na konci však muž i žena, kmet i dítě sevšední, a to lásky pestré kvítí v bolehlav se promění. 142 A tvůj život boluplný lovce stopa v pralese, svadlým listím upomínek budoucnost ji zanese. A ty rány trpkých klamů nikdo v světě nezléčí, tu pak hledáš v umírání originál nejvěčí! 143
Ó SNOVÉ MLÁDÍ....MLÁDÍ...
Ó snové mládí, mám vás zapotřebí, jak mrtvá láska růží do vlasů, jak zpěvu pták, jak duše snů o nebi, když v posledním se chvěje zápasu – ó snové mládí, mám vás zapotřebí, v rakev mé lásky poslední jste hřeby! Teď život jde – já slyším jeho křídlo, jak divoce mi šumí nad hlavou, jak letí orel v skalní svoje sídlo, když černá bouře táhne doubravou, tak život jde – já slyším jeho křídlo, a v ledný krystal srdce moje stydlo. 144 Hle, kde ten citů divokrásný plamen, jenž řadou věků zářiti měl v svět? kde nadšení svit, kde jest slávy pramen? já ve snu pil a suchým zůstal ret! – Hle, onen citů divokrásný plamen dal sotva verš mně na můj hrobní kámen. Ó snové mládí! je to krátká chvíle, když lesk váš září mladých do zpěvů, kdy v život vjedou vaše plachty bílé a s nimi ráj pln čarných úsměvů! Ó snové mládí! je to dlouhá chvíle jít od kolébky bez vás – ku mohyle! 145
JEST DLOUHOU PLAVBOU....PLAVBOU...
Jest dlouhou plavbou cesta k umění, má přístavy své, tiché ostrovy, má srázy, mlhu a – co horší jest: má nepřehlednou, šírou vodní pláň, kde jako motýl větrem zahnaný od květných břehů v moře, umdlí duch. Sen o kráse, jenž zdál se v kolébce být jeho věnem – zmizí docela; jen v kapce rosy, v dechu bílé růže neb v slze ženy, v děcka úsměvu on vidí kmitat jeho paprslek, leč zachytit jej – marné snažení! A darmo zajde v lesů tklivý chlad, v pláň oceanu, v města bouřný šum, 146 v stín samoty i v lidských dějin báj; vždy postihne jen retem práhnoucím kraj poháru a řízy obrubu, a znovu hledá, touží, přemítá. Tu často v druhů bujném veselí, kdy vtipem, smíchem hovor přetéká, jak šumnou pěnou číše kypící, cos’ jeho skráně v letu dotkne se, jak zlaté křídlo edenského ptáka, a tajemný hlas k němu promluví: „Jsem myšlénka, ó pojď, chci tvoje být!“ On poslechne, ať přátel zvučný smích se rouhá jeho vzletu – poslechne, ať nedočkavá láska v objetí jej vlákati chce sladkým zarděním. On jde a cestou v pustých ulicích mu kynou s výše milé, známé hvězdy. Sen blaha v duši vkročí v jizbu svou, chce v tuto chvíli život zahrnout, teď konečně chce svým, chce tvůrcem být! Leč udivený trne, jeho myšlénka juž zmizela jak přelud na poušti; před ním ta šírá, nedohledná pláň, 147 on motýl v moře větry zahnaný! Tu v sebe jde – leč tam, kde duši měl, tam zeje na něj propast bezedná, se srázů jejích hřímá katarakt, z tmy do tmy jeho vlny valí se a jedna k druhé volá: Nekonečnost! A znepokojen, zděšen vrátí se, a s němým úsměvem jej vítají zas bílé stěny chudé jeho jizby a s výčitkou dí k němu: „My jsme život!“ 148
MATER DOLOROSA.
Já kráčím od kláštera tou starou alejí, a s jarním teplem v duši mé sny se vracejí. Hle, obraz matky boží na lípě zavěšen, a duší mou to táhne jak dávno zašlý sen. Ó jaký div! ten obraz ukrytý pod květy tam sama zavěsila má matka před lety! 149 A nyní jsem se dlouho v ten obraz zahleděl, a v duši mojí trpkost a v duši mojí žel. Mním, že vyrůstá vedle postava matčina a na rtu jejím chví se modlitba za syna. To oko zarosené, ta ústa zsinalá, to matka, když mé čelo naposled líbala... A opět zvolna kráčím tou starou alejí – však jarní sny z mé duše bůh ví kam mizejí! 150
PŘÍTELI J... T...
O jak mi drahá tvoje bledá hlava, jíž nedotknul se nikdy ženy ret – zdá se být chladna – a přec horká láva z ní pramení se tklivou písní v svět. A srdce tvoje – hrobka v Getsemanu, kdy světa spása dřímala v ní sen. Když u tebe v předtuše zbožné stanu, rci, anděli! – zda kámen odvalen? Jsem posud dítě. S odvahou však lednou chci v proudu žití po boku ti stát, jen v ducha svého propast nedohlednou přej nahlednout mi jenom jedenkrát! 151
VEČER V JESENI.
Jak mroucí vzpomínka se nad západem chvěje to slunce hasnoucí a zírá bez naděje v bor tichý, ztemnělý schnoucími větvemi; pro mlhu nevidím juž cestu před očima, mně vlastní slza dí, že blíží se juž zima, že svadly moje sny jak listí po zemi. Ves v šeru pode mnou se v noční mlhu tají, tam okny chatrčí juž světla prokmitají, tam blaženost a mír při krbu rodinném; na prsou ženy muž tam na vše zapomene, tam mladost nad dětmi kouzelné duhy klene, tam svadlá naděje zas klíčí sladkým snem. 152 Krb rodinný a mír... Ó tklivá, krásná báje! kdo s bohy vešel v boj, by urval jim kus ráje, ten štěstím domácím se sotva skonejší! On může ku hvězdám svou duši v písni vznésti, bouř, hrom a vichřice dá peruť jeho zvěsti... žel! v srdce hlubinách je stokrát bídnější! 153
ACHERONTIA ATROPOS.
Zas jara vřelým políbením se rozesmály lučiny, a stará lípa u hřbitova své ptactvo vítá z ciziny. Pod lípou cesta k modrým horám, i já jsem druhdy po ní šel, tož do světa své štěstí hledat – však že je mám, jsem nevěděl. Tu prvním krokem štěstí moje při prvním prchlo loučení, jak motýl prchlo zlatokřídlý, když listí žloutne v jeseni. 154 A já se po něm darmo honil, div že mi stačil šírý svět, ba k nebi až má píseň za ním svůj rozepjala orlí let. A prchly roky – na mém čele juž stopy svoje nechal čas, pod lípou stojím na rozcestí a po svém štěstí ptám se zas. Či tak jest život velkým hrobem, že všecko, všecko pochová? – Však aj, tu vznáší velký motýl se ke mně od zdi hřbitova. A křídel jeho lehké chvění zní jako tichá žaloba a na černé se hlavě bělá umrlčí lebky podoba. Na tmavém těle šedé čáry, jak runy v divném spojení, 155 snad chmúrná báj to mého štěstí, jež více není k splnění. Červánek hasne na západě a v klínu noci dřímá den – já našel opět svoje štěstí....štěstí... buď Pánu dík – jsem spokojen! 156
NAD JEZEREM.
Kde jaký květ, žár paprskový sehnul, na stromy u cesty prach šedý lehnul, pták svěsil hlavu v křoví; pod šípy slunce puká země holá a každou rýhou „žízním“ k nebi volá – leč nebe neodpoví. I v lesa hloub jak dusné ticho vniklo... přes cestu lenivě se hádě smyklo a hnulo travou žlutou – jak listím slunce paprslek se vkrádal, žár teskný ze všad v obličej mi padal zdí stromů nepohnutou. 157 Dál! – Náhle olší temná stěna řídne, mé oko v dálce šedou skálu zhlídne... hle, jezero spí pod ní! – Jak slza leží v kapradí a býlí, jen buk a javor nad vlny se chýlí a hloh a růže vodní. A nevím proč a sedám na kamenu, zírám, jak slunce pere v skalní stěnu, jak hoří na hladině, jak svadlý list se choulí v lesním loubí, jak vodní pavouk v mlhovité hloubi v své síti visí líně. A duše má se v hloubi pozachvěla, jak mlhou kraj, tak hlava má se tměla, z vod něco slyším zníti... Dnes je ten den, kdy tůň svou oběť žádá, – tak lidu báj se v moji mysl vkrádá – chceš jí, mé srdce, býti? 158 Tu vítr šepce, jenž spal ve kapradí: „Ó pojď, ty nevíš jak ta voda chladí!“ – tu vlna šumí vlně: „Náš nový druh, jak v objetí mu klesnu!“ – a rákos stená, bříza kývá ve snu tak tiše, tajuplně!... A srdce moje svírá kouzlo cizí, mně zdá se, s žitím všecko že mně zmizí, tak bolestně! – tak záhy! já cítím v chvíli té můj život parný jak letní den, a jak poušť jednotvárný že mi až příliš drahý! – Juž noční stíny táhnou lesním šerem, já posud sedím v dumách nad jezerem i nad myšlenek tokem – jen měsíc v mlze bdí nad pustou hrází a tiché laně dívají se z mlází svým velkým, vlhkým okem... 159
MATCE!
Hle, sotva moje píseň váhá se odvážiti do světa, juž na tvé hlavě, matko drahá, vlas šedinami prokvětá. Vlas rychle zraje ku šedině, však píseň k lauru zdlouhavě – ó matko! za sny na tvém klíně dám všecko snění o slávě. 160
SVĚTLO!
Jak pálí dlažba! – kam zrak pohlédne, jak dusno všady! Slunce poledne rostoucím stále vedrem všecko tíží. Nač tam se kupí lidí směsice? co stalo se? – Kol rohu ulice teď zahnul zástup a juž k nám se blíží. Dav stále roste, věčí dětí shon; křik podivu a smích: „Hle to jest on! zas o poledni s lampou světlo hledá!“ – Kdo je to? – „Nu, ten malíř bláznivý!“ – Dav rozstoupil se – pohled truchlivý! – ten sdraný šat i tvář tak děsně bledá! 161 Hle, kráčí blíž – žár vášní divokých mu šlehá z důlků očí hlubokých přes ušlechtilé tahy obličeje; na vráskovité skráni strastí hnět! Slyš! „Světlo, světlo!“ volá bledý ret, a v ruce kahan hořící se chvěje. Ó velký význam spí v tom utajen! I on byl šťastným, on též míval den, když slunce ducha v hrudi jemu květlo. To zhaslo nyní – poušť jen do kola, on vidí tmu, když slunce plápolá, a o polednách musí hledat světlo! Ta skráň se chvěje od líbání Mus, na čele tomto trůnil genius a hrál s vlnami citů vzbouřenými. Ó proč nad lemy světa duši vznes? Teď blesky bohů schvácen v propast kles’ i s myšlének svých oři plamennými! Ó smějte se! Ó křičte jenom dál! Vše toto geniu svět v úděl dal... 162 Hle Prometheus, Diogenes druhý! Ó smějte se! – To kletba člověka, jenž v srdci bůh se bohů neleká a v tvář jim hodí okovů svých kruhy! Ó smějte se! – Hle, skácen svatoháj, hle, modla v prachu, zasypán jest ráj! Tu starou pravdu věky nepromění: Když s věnce slávy sprchnou lupeny, dva hadi zbudou, z nichž byl spletený: ten jeden posměch, druhý pohanění! 163
V JESENI. (Bohdanu Jelínkovi.)
Šla jeseň okolo a s kadeří mou hrála, v mé okno hodila tak mnohý žlutý list, se stromu života je všecky nasbírala, ten láska schvátila, ten žal a nenávist. Tu plané růže květ juž polo v umírání a svěží do pola sní o krásnějších dnech... Můj příteli! těch růží na tvé skráni, těch růží v srdci tvém se netkne zimy dech! Ten chmurný život náš buď tobě uschlou snětí, na níž jsi usedl jak ptáče zemdlené. 164 Ó zpívej, zpívej dál! nechť bouře z dálky letí, i v bouři píseň tvá si duhu vyklene! A když tvá praskne snět v posledním zastenání, nač dal ti křídla bůh? Nuž, k nebi dej se v spěch! – Můj příteli! těch růží na tvé skráni, těch růží v srdci tvém se netkne zimy dech! Šla jeseň okolo a s kadeří mou hrála... ten svadlý, mrtvý květ mne vždycky zabolí! Těch písní souzvuky, v nichž duše naše tála, ó pověz, co jsou víc, než květy na poli! Jen vdechni v píseň svou své lásky požehnání! Co je ti podzimek? co nám jest časů běh? – Můj příteli! těch růží na tvé skráni, těch růží v srdci tvém se netkne zimy dech! (Psáno v září 1873.)
165
REQUIESCAT!
Uhasla světla... jen v tvé chýši to mezi stromy prokmitá, jak v němém bolu slza lásky pod černou brvou ukrytá. Jen hvězdy bdí. – Ó spi jen tiše kol obestlána růžemi! vždyť na nebi je tolik krásy a tolik smutku na zemi! 166
U ZDI HŘBITOVNÍ.
Co život utratil, to všecko hřbitov schová. Co chce ten pomník zde, ta deska mramorová, co v písmu zlaceném ten chlubný zvučný rým? To všeckno klesne v prach! vše musí zahynouti, až se tu zastaví čas obr na své pouti a dotkne se těch křížů prstem svým! To tělo bezduché by neroznesli supi, na pole zřícenin zas trosky člověk kupí a v hřbitov jediný promění záhy svět; jak dítě zaplesá v svém trpasličím vzdoru, že jmena jeho zvuk, jež vryto do mramoru, číst bude potomek několik krátkých let! 167 Tak s tělem. – Kde však duch?... Ó báje nevyslovná! kdo s víry tušením tě chladnou myslí srovná, kdo zmiji ukrotí, jež sluje pochybnost? kdo stanoví ten cíl, kam žene se vír světů, když víra oněmí, kdo duši tvé dá vzletu, kdo v říši duchů hvězdný sklene most? Zda v letu nádherném duch pluje lesklou vlnou, zda ztrácí v etheru se propast tajuplnou, zda najde splnění všech nadějí a tuch? Jest v stálém přechodu svět v sobě uzavřený? či jiné duše s ním jsou služebnými členy kdes v říši neznámé, již vládcem jest sám bůh? Neb v těle zároveň zda rozpadne se prachem, jak zářná bludice, jež v letu blankyt nachem a jisker přívalem zbarvila na chvíli? či v těle zůstává a do rakve se vkládá, a v novém životě zas nové dumy spřádá, jak plachý stín ve stínech mohyly? Či s nebes výsosti v náš bludný život shlíží a těla svého rov si hledá mezi kříži, 168 zří lebku, v které plál, jak ničí červa hlod, a zří a počítá, kdo z lidí tady kleká, a strachy chvěje se a na vzkříšení čeká, a mísí bolest svou ve světů chorovod? Kde hledat odpověď? – A přec mír pravý dýše z těch rovů věnčených, na které klepe tiše svěží list břečtanu svým prstem zeleným; ti mrtví tiše spí jak růže na jich čele, jak v duši básníka myšlénky osamělé, než v let je spojí k zpěvům nadšeným! Ó jistě mrtví zde též myšlénky jsou boží, na těla zjasněná, jimž z nachu křídla vloží, jež jedním dechem svým bůh změní v anděly, by v jeho obrovskou, nádhernou epopeji nad rumy vesmíru v bouřících živlů reji ve zlaté harfy hvězd hossanah zapěli! 169
NA PUSTÉM BŘEHU.
Jen vodní pláň, kam zemdlený zrak sáhne, jen sotva vítr vlny zčeří líně, po vodě v dálce plachta bílá táhne jak racka křídlo nebes ve hlubině. Štít chatky rybářské se větrem kývá, nad ním se staví řady těžkých mraků, a z nich král bouře dívá se na krb zbořený do hnízda mořských ptáků. Snad vědět chce, zda ztuhlo křídlo jejich, by věštbu jeho hněvu nesli světem. – Ha, juž je vyplašil a po peřejích juž táhnou v dálku rychlým, tichým letem. 170 Já hledím za nimi – jim ve zápětí jak vítr vstává, vlna kypí jekem, jak dále, dále ptáci k lodi letí a stožár s teskným obletují skřekem. A hledím za nimi a myslím v duši: tak i má píseň v šírou dálku pluje, i ona bouři tuší a srdce soucitná ve pláči obletuje; Aa prosí o domov a stená, úpí, juž za ní bouře, života bouř táhne... Já nedomyslel – páry v mrak se kupí, jen vodní pláň, kam zemdlený zrak sáhne. 171
LIST K SRDCI.
Jen jeden paprslek, bych mohl procitnouti! jen jeden vzduchu proud, bych dýchat mohl zas! jen jednu růži sem v života drsné pouti! a v sykot závisti jen jeden lásky hlas! V praskání stožárů kdy povzdech na rtu vázne, od břehu druhého jen pozdrav jediný! a v zapomnění noc, ve stíny její prázdné jen lístek břečtanu ve sporé šediny! A divíte se snad, že vírem překypělo, co v svatém tajemství jsem v duši skrýval rád? 172 Ó těžké tajení, kdy mluví zrak i čelo, kdy prázdné srdce mé jak spustošený sad. Tu musí v bolestech má duše mluvit tichá! tak mluví hvězdy k nám v radostném záření; tak mluvit musí bor, čím jaro do něj dýchá, tak mluví vůní květ a písní nadšení! Ó sladký hovor ten, ať půlnoc hvězdosmavá jest svědkem jeho snů, ať moře pustý břeh, ať srázy ledných hor, básníka jizba tmavá, ať břehy jezera, ať lesů hebký mech; Aťať hradů omšených ztemnělé rozvaliny, ať hřbitov vesnický, kde s lunou bloudím sám, na dávných bojištích ať praotců to stíny, ať ptactvo v odletu ku jihu končinám! To jedno jest – já vím, že při mé písni prosté tou drahou života ve obzor mlhavý, ti jedni přátelé, ti druzí chladní hosté a třetí cizinci se u mne zastaví. 173 A mnohý slyším hlas: „Co nám je píseň tato? tu stokrát slyšeli jsme z lepších zníti strun; nech sobě slzí rmut a nám dej činů zlato, než do vln zpěněných tvůj bouře srazí člun. Jen stále bol a stesk! – ty všecky boje známé ať trpí zmužile, kdo slout chce člověkem! Jak růže na hrobech tak v žití píseň klame, co nebe vzalo nám, nevrátí nikdy zem! A proto vesele jen udeř v zpěvnou strunu, pěj času zápasy, pěj lásky ples i hněv, pěj moře s perlami, s hvězdami noc i lunu, i víno pohárů i víno z retů děv!“ A dále žene se jak moře rozbouřené ten plachý hlučný dav bez cíle, bez směru, leč kdo nad srdcem mým z nich palmu míru sklene, když mého žití den se schýlí k večeru? Kdo vloží ruku svou na rozpálenou skráni, kdo staví srdce tluk, když vášně rej v něm hřmí; 174 kdo sladkým úsměvem mně vdechne požehnání, by sluncem zaplálo, když kolem juž se tmí? Zda můž’ to učinit’ ten obraz čarotklivý, jenž letí jako stín mých snění zrcadlem? zda v skále vypráhlé lze pramen vzkřísit živý, zda vůni, rosu, lesk ve květu uvadlém? Ó plaché, marné sny! ó naděj’ věčně živá! ó sladkých klama hry! ó tajné tušení! ó perly drahých slz! ó vzdechů hudbo tklivá! i ňader záchvěvy ve bouřném vlnění! O tichá modlitbo! ó písni žalující! i celý živote – což jste než pouhý klam? Ó sade tužeb mých, ty’s krajina se tmící, kde smutku náhrobek v mlčení stojím sám! A přece píseň má ze srdce letí vzhůru jak růží sladký dech nad tvými ňadrami, jak rosa v květinu, jak motýl do azuru, a směle v zápas jde s bouří a mlhami. 175 Vždyť musí v bolu svém promluvit duše tichá, tak mluví hvězdy k nám v radostném záření, tak mluvit musí bor, čím jaro do něj dýchá, tak mluví vůní květ a písní nadšení!
176
PROSLOV
k Hálkově večeru v „Besedě umělecké“.
Když odešel nám s květy jeseně, když rakev jeho stála nad hrobem, my nevážili slova útěchy; my znali jenom slzí hořký lék, nám zmizelo, co pro nás pěl a snil, a němá bolest nevěděla víc než těžký povzdech: „Jak jsme ubozí!“ Však časem teď když bol se konejší, nad moře smutku slunce útěchy když rozesílá zlaté paprsky, když prohlížíme svoje dědictví, tu klenotnici tuch a nadšení, ten velký poklad snů a myšlenek: 177 tu slza žalu v slzu vděčnosti se změní v oku, za ním k obloze náš letí povzdech: „Jak jsme bohatí!“ Vy znáte jeho odkaz veliký! vždyť v středu našem žil, s tím rozdílem, že v naší tmě on viděl světlo plát’, že v naší poušti květy nalezal, že ze skal vodil jasná zřídla vod, že býval čas, kdy – ač náš přítel byl – nám ve své výši cizím zdál se být. Vy znáte jeho odkaz veliký, vám v otevřené srdcí kalichy všech písní jeho perly zářivé vždy padaly jak rosné krůpěje. Vy drahou jeho šli jste v myšlénkách, vy ducha jeho zrát’ jste viděli, ne jako zářný noci meteor, jenž v jiskrách hasne v jitra úsvitu, však jako hvězdu, jež má sluncem být’! Nač líčit vám vzlet jeho myšlenek i sílu citu, oheň nadšení? Znáť nejlíp dědic svoje dědictví! 178 Že ale přec v té síni, v kruhu tom se pojí v souzvuk sladce-lahodný i okřídlené slova básníka, i svaté hudby tony vlnivé, jak různé květy věnce jednoho: to děje se, by ono umění, kterému dal on dětství sladké sny, i mladosti své vonná poupata, i zlaté plody let svých dospělých mu první vzdalo povinný svůj hold, mu první na skráň věnec vložilo, jejž úcta naše splétla s vděčností! Byl básníkem. – V té době bouřlivé, kdy poesie hvězdoskvoucí plášť rve nízkých vášní jedovatý hlod, kdy vlna sporů stříká k nebi výš; on nad skalami jako maják plál a z ohně krásy byla jeho zář. On život srdcí znal i národů, čas prchavý jej nestrh’ v ručej svůj, ba jeho strunu stále ladil výš. 179 On srdce činil bohem člověka a citů jeho jiskry kmitavé v své písně vetkal; dívky želání, i děti smích, i matky modlitbu, pláč siroty a tuchy nevěsty, vše v písní svojích spojil zrcadle, a každá jeho píseň byla čin. On k dětem šel, jež chatky na prahu si hrály šťastny v prosté nevinně, a pravil k nim: „Hle, vy jste lidstva ráj!“ Šel k velkým světa, strh’ jim hermelín a ukázal jim duší nahotu; a k lidu chodil, jehož synem byl, klad’ v rány jeho balsám útěchy a řekl mu: „Jsi velkým v neštěstí!“ Na soudce stolec časem zasednul a moci žezlo mocí zpěvů svých na olivovou změnil ratolest. On každou strunu v souzvuk naladil, z nějž kmitala vždy vlnou mohutnou jen láska, volnost aneb příroda. Duch národa v něm jako slunce plál, do srdce jeho vrh’ svou pochodeň, 180 a rolničku svou vetkal v jeho smích, bič svého vtipu vložil v jeho dlaň, a zlatá zrna svojí moudrosti rozházel nivou jeho myšlének, zkad nádhernými květy pučela; ba tuším v této době bouří zlých, že zemdlený se často nořil rád ve zpěvů jeho zřídlo živoucí, by síly nabyl zas a svěžesti. Byl básníkem. – On také okusil bol člověčenstva, trud i beznaděj; leč tak byl bohat, hořký jejich květ že svůdných barev pokryl lahodou, že v hroby házel květy naděje a věřil tam, kde jiní zoufali! Tak v mysli naší věčně bude žít! – Vy nezazlíte, slovo těkavé když vyláká ty pestré obrazy, v nichž duše jeho posud žije nám, když stíny jeho postav tragických před vámi v pestrý rej se zamihnou, když oslní vás záře jeho hvězd, 181 když ovane vás jeho růží dech, když oživnou zas pluky slavíků, jichž sladké tóny zavřel v písně své; na křídlech slova, vlnách nápěvů když prohlédneme svoje dědictví a řeknem’ si: „Hle, jak jsme bohatí!“ Tak jako ve snu tichém, lahodném se tknou nás jeho „písně večerní“, ten ve úsvitu žití našeho tak dojímavý švehol skřivánčí. Tam zříme Alfreda, jejž viny hlod pohání v mrtvých spravedlivý soud; tu Goar zas v hor šerém úkrytu ve klínu věčně-smavé přírody se učí lidu srdce znát i mrav; i píseň pěvce, motýl těkavý, teď na břeh moře zve vás s jásotem, kde tklivým půvabem vás okouzlí zjev Jelenky tak snivě milostný, že nevíte, kdo je tu krásnější, zda ocean, jenž v záři hvězdné spí, neb dívka, z které láska mluví k vám; 182 a zatím v Tatrách jara povodní na rozkypělém proudu vrátký člun dvou srdcí štěstí hrozí záhubou. Tu jaké zvuky! – píseň pohřební – to s Bílé hory dědiců jde řad!... Tam krása přírody, zde vášní boj, pád národu a bídy stenání; a z dálky slyšte! kroky osudu: ten Záviš sluje, ten zas Alexej, ten Amnon s Tamarou, ten Vukašín! A nad tím světem postav nádherných se modrý nebes blankyt rozpíná, kde slastí svojích pohár věnčený ke rtům podává láska s přírodou. Ó vizte vše! – Ó jak jsme bohatí! Co ještě může říci slovo mé? On s námi jest – nechť dále mluví sám! 183 Obsah
I. Z dalekých cest (I – II.)3 Opuštěná5 V samotě lesní7 U jezera9 Tak sámsám!11 Odpověď13 HvězdámHvězdám!15 Na mýtině16 V červáncích18 V zimě20 Tajemství lesa21 Tažné ptactvo23 K oblakům večerním24 Na břehu26 Po západu29 V mechu31 V mlze33
[185] II.
Fata morgana39 V dobách pokušení41 Zapomenutým44 K číši47 Z krčmy života50 Noční návštěva54 Na kostru samovraha62 Nad propastí66 Zpustlý hřbitov70 Morituri72 Svému duchu75
III. Zlomky z denníku (I – IV.)81 Ty nevíš...86 V tvém srdcisrdci...89 Reliquie90 U tvých nohou93 Před obrazem Madonny95 Myrta – cypřiš99 Ty jistě řekneš....řekneš...100 Do album103 Po letech106 In doloribus110 V zamyšlení113 Vzpomínka117 Resignace121 Dle Tennysona126 Kdysi!127 Belladonna130
[186] IV.
Udeř v strunu!135 Vykoupení137 Originálnost142 Ó snové mládí....mládí...144 Jest dlouhou plavbou....plavbou...146 Mater dolorosa149 Příteli J... T...151 Večer v jeseni152 Acherontia atropos154 Nad jezerem157 MatceMatce!160 SvětloSvětlo!161 V jeseni164 RequiescatRequiescat!166 U zdi hřbitova167 Na pustém břehu170 List k srdci172
Proslov k Hálkově večeru v „Besedě umělecké“177
E: kk + pk + sf; 2002 [187]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan
(Nakladatel: J. Otto, knihkupec - Knihtiskárna: J. Otto v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [IV]+187

Věnování: Hálek, Vítězslav
(Památce Vítězslava Hálka)