ZLOMKY Z DENNÍKU.

Jaroslav Vrchlický

ZLOMKY Z DENNÍKU.
I. I.
Tak málo, málo tobě dáti mohu, jen slzu svou a svoje požehnání a lásku, jež se i za hroby sklání; to ostatní vše zanechávám bohu. Leč jestli oba trvali jsme v bludu, mísíce slzy bolů svých i plesů – ó pak se neptej, jak tu ránu snesu, ó pak se neptej, zdali šťastným budu! [81] Však vyznati, že na mé pouti zdejší ty lásky mojí budeš archandělem, že tobě patřím duší svou i tělem – to zpovědí mou bude nejkrásnější... II. II.
O neříkej, že poslední jsi byla, jíž svěřil jsem svůj osud nehostinný; já v cizí srdce nerad metám stíny, a cizí radost svatá mi a milá. Však teď, když šíp jest vymrštěný z luku a když začíná srdce moje zrývat, tu darmo lkát, tu darmo boly skrývat a darmo zvedat ku modlitbě ruku. Já nevím sám, kam šine se má noha, já mimo tebe jiných nemám přání, můj život hrob – z nějž není z mrtvých vstání, můj život chrám – z nějž vyloupili boha. 82 I písně mojí povzdech tichne záhy, já nechci ani, by dolétla k tobě, by budila, co dřímati má v hrobě, mně klid tvé duše jest až příliš drahý... III. III.
Mé srdce opět v tvoji náruč spěchá, v něm sídlí opět lůzná zpěvu víla, tož od chvíle, co sluch můj opojila tvých milých řádků hudba sladkodechá. To bůh sám ví, kolikrát jsem je čítal a kolikrát jich tajný smysl hádal, v tom drahém písmu jak v tvém oku bádal a květy písní z něho k věncům splítal. A bůh sám ví, kolikrát jsem je líbal, a jejich hudbou stišen milohravou, mnil jsem, že křídlem anděl nad mou hlavou v sen lásky naší zpět mne ukolíbal. 83 O sladké kouzlo šťastné minulosti! tys sluncem nocí mých! – mých bolů těcha! a nechť mne osud věčně hynout nechá, když tebe mám....mám... já bohatý jsem dosti! IV. IV.
Rci, zdali poznáš moje tahy ještě? – s života stromu já jsem lístek svadlý, na jehož svěžesť záhy sněhy padly, a jehož zeleň praly zimní deště. Tu pomni jenom na minulé časy, když v retů tvojich sladkém čarozvuku tvá milá ruka moji tiskla ruku a nebo moje probírala vlasy. Kdy oči tvoje, lásky večernice, se jemnou něhou na mne usmívaly, kdy vzdechy tvé mým ňádrem zachvívaly, všech rájů ráj mi v srdce čarujíce. 84 Rci, zdali poznáš ještě tahy moje, zda ukryješ je v srdci přehluboko, zda nad nimi tvé bdíti bude oko, když překvapí tě zápasy a boje? Ó zírej na ně často v roztoužení! Snad překvapí tě někdy odpovědí ty kalné oči a ti rtové bledí – že nad tebe mi v šírém světě není! 85

Básně v knize Z hlubin: