Tak málo, málo tobě dáti mohu,
jen slzu svou a svoje požehnání
a lásku, jež se i za hroby sklání;
to ostatní vše zanechávám bohu.
Leč jestli oba trvali jsme v bludu,
mísíce slzy bolů svých i plesů –
ó pak se neptej, jak tu ránu snesu,
ó pak se neptej, zdali šťastným budu!
Však vyznati, že na mé pouti zdejší
ty lásky mojí budeš archandělem,
že tobě patřím duší svou i tělem –
to zpovědí mou bude nejkrásnější...
O neříkej, že poslední jsi byla,
jíž svěřil jsem svůj osud nehostinný;
já v cizí srdce nerad metám stíny,
a cizí radost svatá mi a milá.
Však teď, když šíp jest vymrštěný z luku
a když začíná srdce moje zrývat,
tu darmo lkát, tu darmo boly skrývat
a darmo zvedat ku modlitbě ruku.
Já nevím sám, kam šine se má noha,
já mimo tebe jiných nemám přání,
můj život hrob – z nějž není z mrtvých vstání,
můj život chrám – z nějž vyloupili boha.
I písně mojí povzdech tichne záhy,
já nechci ani, by dolétla k tobě,
by budila, co dřímati má v hrobě,
mně klid tvé duše jest až příliš drahý...
Mé srdce opět v tvoji náruč spěchá,
v něm sídlí opět lůzná zpěvu víla,
tož od chvíle, co sluch můj opojila
tvých milých řádků hudba sladkodechá.
To bůh sám ví, kolikrát jsem je čítal
a kolikrát jich tajný smysl hádal,
v tom drahém písmu jak v tvém oku bádal
a květy písní z něho k věncům splítal.
A bůh sám ví, kolikrát jsem je líbal,
a jejich hudbou stišen milohravou,
mnil jsem, že křídlem anděl nad mou hlavou
v sen lásky naší zpět mne ukolíbal.
O sladké kouzlo šťastné minulosti!
tys sluncem nocí mých! – mých bolů těcha!
a nechť mne osud věčně hynout nechá,
když tebe mám... já bohatý jsem dosti!
Rci, zdali poznáš moje tahy ještě? –
s života stromu já jsem lístek svadlý,
na jehož svěžesť záhy sněhy padly,
a jehož zeleň praly zimní deště.
Tu pomni jenom na minulé časy,
když v retů tvojich sladkém čarozvuku
tvá milá ruka moji tiskla ruku
a nebo moje probírala vlasy.
Kdy oči tvoje, lásky večernice,
se jemnou něhou na mne usmívaly,
kdy vzdechy tvé mým ňádrem zachvívaly,
všech rájů ráj mi v srdce čarujíce.
Rci, zdali poznáš ještě tahy moje,
zda ukryješ je v srdci přehluboko,
zda nad nimi tvé bdíti bude oko,
když překvapí tě zápasy a boje?
Ó zírej na ně často v roztoužení!
Snad překvapí tě někdy odpovědí
ty kalné oči a ti rtové bledí –
že nad tebe mi v šírém světě není!