Viz Lunu, stříbroloď tu skvělou,
Za tichých letních večerů
Se v dálku nésti plavbou smělou
Po bezdném nebes jezeru;
Dřív loď ta hvězdném na ostrově
Kdes ztroskotána zahyne,
Než v svatém nedostojíc slově
Má k Tobě láska pomine.
Nechť k temnu mne, nechť k jasnu shání
Osudu přísné kynutí,
Vždy k Tobě oči mé se sklání
V hlubokém srdce pohnutí.
I kdyby jiný mne šťastnější
Tě v obejmutí spoutal své,
Má duše v hoři nejkrutější
Se neodloučí od Tebe!
Kde jsi, jejíž mě mocný hled
Svatým roznítil plamenem?
S níž nedospělcův první vzlet
Se za blouznivým pustil snem?
Duch můj, co motýl bloudící,
Když nad svůdnou mdlel hladinou,
Zář z duše Tvé se proudící
Zjasnila dráhu ztemnělou.
Tys v blahých podala mně snách
Pěrko z peruti andělské,
V myšlenky skvělých výšinách
Bych slavil procitnutí své,
Přej, božstvím zářící bych tvář
Jen ještě jednou zočil Tvou
A posvátný Tvůj na oltář
Srdeční složil obět svou,
Svědectví, duch že rozehřál
Se v roznícení nevšedním,
Když pro věc svatou bojoval –
Až vzdechem zavál posledním!
Nechť mysl k mysli poutající
Necítíš moje toužení,
Jsemť spokojen, tajně slzící
Uznáš-li lásky soužení.
Had, srdce mého krev co hlodá,
Nikdy se netkni prsou Tvých,
Ni šíp, jenž v útroby se bodá
Dvou srdcí sobě souzených.
Nechť moře, hory, lesů houští
Nás rozloučí, nechť neuzřím
Tě nikdy víc – v života poušti
Si skromný oltář vystavím,
Naň – obraz Tvůj! – Dodáť mi síly,
Kdy křídla rozprostře duch svá
K záletům vyšším; – v žalné chvíli
Poskytne útěchy líc Tvá!
Snu mého s větví až uvadlých
Poslední v prach ze ztopí květ,
Tu s Tvým se jménem na rtech zchladlých
Vznesu v záhrobních stínů svět!