V ZAMYŠLENÍ.

V ZAMYŠLENÍ.
Tvým zpěvem náhle měsíc zvědavě v tvém okně zbudil květy v lehkém chvění, i zaleskla se rosa po trávě a na tvých řasách slza v zamyšlení. Zda byl to luny snivý, známý svit? či vůně květů tak tě omámila, že musila se ve hře zastavit a k srdci klesnout ruka tvoje bílá? Ó dovol, v snů tvých matné zrcadlo by vpadla plná záře mojich zpěvů! Co v rozvalinách času uvadlo, snad vzkřísit mohu tobě na úlevu. 113 Znám žití tvoje – krátký jeho běh... a přece tvoje čelo těžce stíní, že nucena jsi hledat v bolestech svou zábavu a v slzách dobrodiní. Kéž mohu obraz bouří rozvinout, v kterých se tvoje mladá duše chvěla; tvá vina byla, že z pozemských pout jsi chtěla sebe vznésti nad anděla! Tvé smutné mládí, starost rodiny o trapný život v práce jho tě vedla, že neměla jsi ani hodiny, kde v snění bys ku hvězdám duši zvedla! Teď vím, co vidíš v duše hlubinách – ó před tím zjevem postůj dlouhou chvíli! to jediný květ bouřných na vlnách, pro který podnes moje píseň kvílí....kvílí... Tys milovala! růže v poupěti, však srdcem žena odhodlaná k všemu – kdo v květ tě rozdech’ ve svém objetí, ne odpustit – ty žehnat musíš jemu! 114 A jiný obraz....obraz... Jitro ve mlhách v tvé okno záblesk nepropouští zlatý, nad ložem tvým klam černý závoj stáh’, nad svadlé květy větší tvoje ztráty! Ty plakat chceš, však v duši vzbouřené ples, hudba, tance vřava ti vyznívá, až na ruce, na lilje zlomené, tvá hlava klesá těžká, zádumčivá. Jen zapomenout! velí přísně čas, jen zapomenout! jediným jest lékem, jen zapomenout! jediná jest hráz, když vášní bouře kypí nad člověkem. A přec v té bouři jeden mocný blesk, a přec v tom moři jedna perla dřímá, byť v slzách zhas tvých očí čarolesk a žal tě pokryl perutěma svýma. To vzpomínka! ji chtěl jsem probudit tou smutnou písní, kterou světím tobě! ať najde tebe matný její svit buď na hřbitově, kde lkáš o sirobě, 115 buď u klavíru, tonů proudění když přehlušit má bolestí tvých nával, na místě tom, kde v sladkém toužení své oko v tvém tvůj dumný přítel stával. On obracel ti vždycky listy rád a spokojeně až dohraješ čekal, na místo v knize, v kouzlu tvojich vnad, v úsměvu štěstí jako motýl těkal; teď k lásky hradu stržen zlatý most, i motýl zmizel, když uvadlo kvítí, a místo něho cizí, jiný host obrací listy v knize tvého žití. Ty znáš jej dobře – tvůj ret zsinalý se často chvěl po bledém jeho čele, tvá loď v něm najde svoje úskalí, tvá duše v mukách svého spasitele....spasitele... Jen vzpomínej! on zatím obrátí list poslední a polibí tvé líce, pak o růži v mých žalu souvrati a ve snu bude o anděla více. 116