BELLADONNA.

BELLADONNA.
A milovat – na čas – to nevděčný trud, a milovat věčně lze není! Lermontov.
Nač kolem skráně mojí otáčí tvá ruka lásky růži zkrvavělou? nač zápal ten? – Mně slza dostačí, já spokojím se s immortelou! Má hlava jest již od polibků mdlá, ten pohár klamů dávno dopit na dno; a matný žár, jenž v hrudi mojí plá – tvá slza uhasí jej snadno! 130 Já sebe neviním, ni čas, ni svět, bůh ví, já bych se děsil nyní blaha! ni výčitkou se nepohne můj ret, můj duch i doufati se zdrahá. Ó sama rci, nač máme milovat, když v lásku ani sami nevěříme, nač hledat asyl tam, kde bouř a chvat, kde šťastným, kdo jen v hrobě dříme? Nač ku životu lákat staré sny, když cizí jsou nám smavé jejich reje? nač v jeseni se vžíti do vesny, nač plakat, když se život směje? Ten nudný život prázdná hostina, při které jenom hlad a žízeň, cítíš, kde citů plamen, který zhasíná, pro věčnost nikdy neroznítíš; kde najdeš štít na konci zápasu, když z ruky slabé vypadnul meč tobě; 131 kde květy, jež jsi chtěl mít do vlasů, vyrostou v posměch na tvém hrobě. Nač tedy kol mé skráně otáčí tvá ruka lásky růži zkrvavělou? nač zápal ten? – Mně slza dostačí – já spokojím se s immortelou! 132