U JEZERA.

Jaroslav Vrchlický

U JEZERA.
Jak bolest v srdci zkonejšena časem spí jezero – ni vlna nepohne se, tu sotva rákos žlutým kývne klasem a pták se k vlnám v tichém letu snese. Pod starým dubem, jenž kdys milující snad blažil stínem, sedávám v dne sklonku; rád zahledím se v doubravu se tmící, v květ jahody a v kalich modrých zvonků. A nad hladinou jak se stíny chvějí, jak tiše třtiny ku vlnám se nahnou, jak blankytem oblaky bílé spějí: tak srdcem truchlým těžké dumy táhnou. 9 Ó nitro moje! tys jezero spící, v něm červánek – sny blaha v tobě leží; svit upomínky je ti večernicí; leč jezero, bol tichý tebe střeží! A jako měsíc vystupuje z mlází, kde paprskem svým spící laně hlídá, tak mrtvé lásky obraz v tebe vchází a jen má píseň jemu odpovídá. 10