V SAMOTĚ LESNÍ.

Jaroslav Vrchlický

V SAMOTĚ LESNÍ.
Černé sosny, bílé břízy – jejich tmou se motýl mihne, sotva že ho oko stihne a již v husté klenbě mizí. Myšlénky mé letí za ním....ním... zde i sobě duch je cizí. Z dálky skalní holub huká; žalně se to v duši vkrádá, jak proud tonů, který spřádá neznámá a tajná ruka. V to, jak ohlas mého srdce, v dutém stromu datel ťuká. 7 Vrchem dubů vítr vane, tu sežloutlou trávu sčeří – stane v mlázi, usne v keři zlíbav jeho růže plané. Z těch jak slza po mé líci list za listem dolů kane. Smutné šero – den se krátí, duch můj ulít’ za motýlem – lít’ a tak se minul cílem; co mně nechal – život zchvátí. Smutné šero – budu čekat... bolest má se jistě vrátí. 8