VZPOMÍNKA.

VZPOMÍNKA.
V půlnocích bouřlivých, kdy myšlenka se chrání ve srdce hlubinách, jak dravec v doupěti, jak větrem hnaný list se uschlou stočí plání, tak, dítě, vzpomínka má k tobě zaletí! Když v zamyšlení jdu pustými ulicemi, a s věže dvanáctá když hučet začíná, lamp světlo mihavé se ztrácí mezi zděmi a jak svit naděje kdes v koutě zhasíná: V té chvíli zoufalství, když duch se v sobě ztrácí, má šlehne myšlenka, jak jiskra popelem, vylétne jako sup – jak rajský pták se vrací jak demon vystoupí – však mluví andělem. 117 A v pusté ulici, kde ohlas kroků hasne, mně klade na čelo své křídlo zlacené, mou duší rozlije měsíce světlo jasné a milou jizbu tvou ve sny mé rozklene. Vše jako před lety - tu stůl a tamo dveře, tu okno, u něhož jsme noci probděli, tam – sladké tajemství! tvé bílé lože v šeře kde čistá duše tvá se líbá s anděly. Noc. – Šerem komnaty se spících dechy chvějí, jen ty při lampě bdíš nad prací skloněna, a zvuky půlnoci i v srdce tvoje znějí: oh! což vše nevzbudí jich teskná ozvěna! Tys zvedla v myšlenkách své čelo vážné, bílé, ten kámen náhrobní mých snů a nadějí, a tichý úsměv lét’ přes tahy zasmušilé, jak slunce paprslek po sněžné závěji. Tys oko pozvedla, z nějž často bleskem šlehla ve snů mých pustý chrám tvá duše zářící; 118 tys hlavu kladla v dlaň... jak všecky květy sžehla by mrazná beznaděj v tvé duši věřící. A týž sen prchavý, jenž květem ráje stíní mou skráň, jenž v duši mou tká báje o štěstí; týž sen před zrakem tvým mne z velkých bludů viní, a co mně útěchou, je tobě bolestí. Ty vidíš, opuštěn jak hynu v trpkém žalu, jak zoufalství svůj spár v mé srdce zatíná, jak orel nadšení nad rumy ideálů své křídlo schvácené jen k pádu rozpíná! A zase najednou osvěžen sny o slávě, ač znám jich klamnou hru, jak v půlnoc prodlívám, jak v písních hymnických se k bledé tvojí hlavě a v slzách bolesti k tvé duši modlívám! To vidíš v snění svém a ptáš se v roztoužení: „Což s jednou nadějí juž vše jest ztraceno? což bylo štěstí snem a pravdou probuzení, což láska dá jen klam a žal mi za věno?“ – 119 Ó neplač! nezoufej ! byť lásce rakev sbily nám časy nejisté v svém toku prchavém, čí duše v blaha snu se jednou políbily, těm hrobu temnota jest blaha přístavem! Těch vzdechy k nebesům andělským křídlem spějí, těm bůh posýlá sny, jichž křídlo zlacené nad nimi rozpne sám, až v jejich obličeji se zjeví úsměvem vše blaho ztracené. 120