TY JISTĚ ŘEKNEŠ...

TY JISTĚ ŘEKNEŠ....ŘEKNEŠ...
Ty jistě řekneš: „On mne zapomněl; i s ním tak bude, jak to vždycky bývá, z večera motýl v lilii se skvěl a z rána se v ní šedý pavouk skrývá. On zapomněl, jak dřív jsme vespolek se touhou v blahé nejistotě chvěli, jak pro jediný blaha paprslek jsme boha, svět a sebe zapomněli. Ó že tak záhy zapomenout směl, že jako písně promrhal své city! 100 že v ráj mé duše, když se bolem tměl, s posměchem hodil vínek z trnů svitý!“... Tak jistě řekneš, vím to dobře, vím,vím a v myšlénce již zachvívám se v bolu, a vidím tě, jak zrakem truchlivým zříš na myrtu, již sázeli jsme spolu. A vidím tě, jak s vzdechem zaclání tvá bílá ruka zamyšlené čelo, jak černý vlas ti splývá po skráni až k srdci, jež tak těžce osiřelo. Já ale pravím: „Pojď, ukaž mi květ, jejž lidská závisť jedem nepotřísní; ten nejlépe ti bude vyprávět, že jinak je to v životě než v písni. Ó tiskni jen ty ruce v bolesti na srdce, jemuž nelze zapomníti, na ono srdce, které ku štěstí mně kdysi mělo zlatým stupněm býti! 101 Já položím naň hlavu v myšlenkách a skonám rád, byť třeba jatý bludem; kde slzami zbled’ mladých tváří nach, tam není třeba zardívat se studem. Tam i to trní vtisklé skráním tvým nad čelem růže tobě musí sklenout, neb kde je bolest lásky dědictvím, tam trpět lze – však nikdy zapomenout!“ 102